Černá komedie Rytíři spravedlnosti má smůlu, že vstoupila do kin hned v první vlně po jejich znovuotevření, kdy v návalu titulů poněkud zapadla. Přitom většinu konkurentů strčí do kapsy: jak dovedně rozplétaným pozadím zdánlivé nehody, při níž zemře Mikkelsenova filmová manželka, tak sestavou „geniálních šarlatánů“ čili vědců, jejichž výpočtům o pravděpodobném atentátu policie nevěří.
Od krádeže školaččina kola přes porouchané auto matky až k jejich společné náhradní jízdě osudovým vlakem, jímž současně cestuje korunní svědek proti vůdci gangu, to vypadá na příliš mnoho náhod.
Alespoň pro matematické mozky, které se dají do služeb vdovce, drsného vojáka ze zahraničních misí. Před jeho zlomenou dcerkou se vydávají za krizové psychology, čímž vytvářejí prostor pro divákovu zábavu a současně pro vlastní terapii.
Neboť i když mají jen pátrat, zatímco trest si bere na starost žoldák, všichni mají nějakou pohnutku, proč se hlásí do jeho rychlokurzu zabíjení, každý zažil výsměch, ponížení, újmu – a zraňují se i navzájem.
Nesourodá čtveřice novodobých Tří mušketýrů vytváří v přirozené souhře neodolatelnou přehlídku pozdního romantismu, nicméně znovu jí kraluje Mikkelsen. Docela jiný než v oscarovém Chlastu, který se také vrátil do kin, dojemně neobratný v jednání s pubertální dcerou, chlapácký ranař, který nejprve udeří, načež omluvně utrousí „to jsem asi neměl“, zároveň však muž plný citu, jejž se v uniformě odnaučil dávat najevo.
Ke cti režisérovi a scenáristovi v jedné osobě slouží, jak nenuceně do sevřeného příběhu zapojuje vedlejší postavy, počínaje dceřiným mudrlantským nápadníkem a konče ukrajinským prostitutem, který tu nosí příjmení s jasným odkazem, totiž Litviněnko. Potkávají se přesně podle vyslovené zkušenosti, že „lidi s problémy tíhnou k sobě, podobně jako tlustí, aby pohromadě nevypadali tak tlustě“.
Současně Jensen dostojí tradičním pravidlům žánru, včetně skvělého, drtivého, přitom sladce nekorektního dvojitého zvratu a bezmála westernového finále v plné palbě.
Pouze dvě drobné šmouhy si dovolil, jednak nadbytečnou dávku životních rad krátce před závěrem, jednak pospolitý dovětek, kde se nezdržuje logickým vysvětlováním, jen aby docílil pokud možno pozitivního vyústění. Přitom si Rytíři spravedlnosti pořádnou dávku sympatií už dávno zajistili.
