RECENZE: Tolik ti toho ještě chci říci. Hrdina Případu Modrý to nestihl

Byly jí čtyři, když jí tatínka, jednoho z nejlepších hokejových brankářů světa, odvedla StB. Znovu ho viděla až za pět let, na následky vězeňské práce v uranových dolech pak brzy zemřel. Působivý dokument Případ Modrý začíná jejími slovy: „To je příběh mého tatínka.“

Blanka, mladší dcera legendárního hokejového brankáře Bohumila Modrého, vzpomíná v úterním premiérovém dokumentu ČT2 navenek věcně, vyrovnaně, v úsporných větách. O to silnější jsou okamžiky, kdy ji přes veškeré noblesní sebeovládání najednou zradí hlas.

Oč méně se emocemi šermuje, o to vydatněji působí, ví dobře režisér Roman Vávra, který se spolehl na autenticitu neškoleného, osobního projevu Blanky Modré, aniž by ošidil obrazovou bohatost příběhu, od archivních pokladů přes hrané pasáže až po osvěžující animaci.

Fakta, fakta a zase fakta, která čas od čas umocní soukromý detail; tak životopis Bohumila Modrého stupňuje svou účinnost. Muž, který po přechodu z házené do hokejové branky určil nový styl, dostal nabídku do Kanady již v roce 1938; odmítl, protože ještě studoval, ovšem pak Němci vysoké školy zavřeli.

Po válce byl oporou týmu, jenž pro Československo poprvé vybojoval titul mistrů světa, na olympiádě proti Kanadě poté nepustil ani jeden gól, načež jej pozvali do NHL. „Přivezte ještě zlato ze Stockholmu, potom si jeďte do Kanady,“ slíbili mu komunisti.

Šampionát ve Švédsku skutečně vyhráli, Václavské náměstí vítalo naše hokejisty jako hrdiny, jenže to už se psal rok 1949 a Modrého do Kanady vzdor dohodě režim již nepustil; ani jeho ženu za umírajícím otcem do Švýcarska.

Zklamaný řekl, že na příští mistrovství do Londýna nepojede; nakonec tam nesměl jet nikdo a když zhrzení hokejisté svůj vztek příliš hlasitě zapili, začalo zatýkání. Modrý už v reprezentaci nebyl, v té době trávil čas s rodinou na horách, přesto si pro něj přišli.

„Zrovna klepal koberec, ještě mu ho pomohli srolovat. Starší sestra se zavřela do skříně a hodiny plakala,“ oživuje Blanka Modrá okamžik, kdy otci prorokovali, že večer bude zpátky doma. Místo toho přišel neveřejný proces s patnáctiletým trestem za „špionáž a velezradu“.

Přes všechny zrůdnosti od třídenního stání pod okapem po následky ozáření z Jáchymova se příběhem vine láskyplná soudržnost rodiny, a zase v silných detailech: jediná povolená návštěva dětí vězněného otce za sklem, nemoc po propuštění, kdy mu jednou u polévky vypadla z rukou lžíce, maminka šijící doma rudé trenýrky, aby mohla umírajícího muže ošetřovat.

Případ Modrý

75 %

Režie Roman Vávra, vypráví Blanka Modrá

Modrý ještě stihl dopracovat svou Školu hokejového brankáře, ale pod jeho jménem už ji příslušný sportovní svaz nevydal. Paradoxně jen sovětští trenéři, kteří mu vděčili za výuku hokeje, jej vozili na hokejová utkání do své lóže.

Blanku, která se vydala na baletní dráhu, nikdy neviděl tančit. Pár dní před smrtí se jí otec vyznal: „Já ti mám toho ještě tolik co říci.“ Už to nestihl.

Dovětek, že obě dcery Bohumila Modrého žijí v Rakousku, komentář nepotřebuje. Vůbec film Případ Modrý patří k vzácným, filmařsky čistým výjimkám, které se obejdou bez vysvětlivek.