RECENZE: Proč větráš? Půvab donkichotských bojovníků v Jiříkově vidění

Dcera se rozhodla, že celému světu vnutí otcův nápad, jak zachránit svět, a natočili spolu dokument. Filmařsky neškolený, ale o to hravější a půvabnější, protože Jiříkovo vidění si drží důvěrnost domácího videa.

Otec je fyzik, dcera umělkyně. „Taťouchu, potřebuju natočit něco, aby lidi věřili, že jsi vědec,“ postrkuje tatínka, který se zabývá termodynamikou, staví pasivní domy a ve svatém boji za zdravou planetu razí globální uhlíkovou daň. Chce to jen maličkost: jeho projekt by musely přijmout všechny země světa.

Než vyrukuje proti větrným mlýnům politiky, vede „taťouch“ malé bitvy doma v kuchyni. V zábavných momentkách láteří, proč se zase větrá, studené jídlo si odmítá ohřát se slovy „škoda plynu“ a manželku názorně školí, kolik nádobí se dá ještě narvat do myčky, načež chod přístroje fascinovaně pozoruje.

Na rozdíl od běžných aktivistických plakátů dýchá z Jiříkova vidění láskyplná tolerance třígenerační rodiny, počínaje hromadným testováním na covid před vánočním setkáním a konče písní o navrhované dani, kdy fyzikův text vesele zhudební a se sestrou nazpívá režisérčin bratr.

V amatérském nadšenectví, jež přirozeně prolíná běžným chodem domácnosti včetně dětí, je až dojemné, kolik energie, času a tvořivosti věnují otec s dcerou své snílkovské vizi, jejíž reálnou proveditelnost tu ironicky glosuje vědcova kolegyně: „Zemane, Číňane, od zítřka to děláme!“

Píší světovým velikánům, vyrábějí plakáty, dělají pouliční akce podobně ulítlé jako režisérčiny popěvky, shánějí podporu na mezinárodních klimatických summitech. V Madridu vytrvale ťukají na dveře stánků jednotlivých zemí; když se pak dcera ptá otce, kolik lidí z Madridu se mu ozvalo, odpoví: „Nikdo; to znamená, že ohlas je nezměřitelný.“

Jiříkovo vidění

65 %

Režie a scénář Marta Kovářová, účinkují Marta Kovářová, Jiří Svoboda

Na následující výpravu do Glasgow se tatínek dokonce ostříhá „Já sám!“ – leč jejich idealisticky naivní víra v summity všeho druhu dostane znovu ránu. Zato však mají zase o krok blíž jeden k druhému. Což je podstatné, protože právě v rodinné intimitě je film silnější i vtipnější než na veřejných tribunách.

Navíc přes absolutní oddanost vlastní utopii o uhlíkové dani nepatří „taťouch“ k agresivním fanatikům ekologie. Když ukáže, že sám jí rajčata z dovozu nebo když pro cestu na summit volí letadlo místo vlaku, vedle všech argumentů z něj mluví i polidšťující stopa zdravého sobectví.