Těžko. Protože otázku, co a zda vůbec následuje po životě, beztak nemohou rozlousknout, jakkoli se před kamerou sešli vesměs lidé zajímavě přemýšlející a přesně formulující. Ateisté i věřící, vědci či náhodní účastníci ankety se nakonec dopracují k témuž, co trefně vyslovil sochař František Svátek už v úvodu: „Všichni víme, že víme prd.“
Opuštěný vesmírRežie: Peter Hledík Hrají: Jan Kačer, Jiří Grygar, Karol Sidon Česko, 2015, 70 minut Hodnocení: 50 % |
Navíc dokument ani svou strukturou nenahrává zážitku z velkého plátna, naopak od „mluvících hlav“ po lyrizované pasáže odkazuje ke komornímu vnímání. Což podporuje i osobní tón, protože Hledík vychází od ilustrovaných vzpomínek na smrt své malé sestry – „Tehdy jsem se začal ptát, jestli je to opravdu konec...“ – a sám před kamerou bloudí ulicemi, lesy, hřbitovy.
Rádoby mystické obrazové ozdoby však snímku ubližují, jeho síla leží jinde: v konfrontaci různých sdělení. Pokud lékař přizná, že lidé i deset let po stanovení mozkové smrti reagují. Nebo když neurochirurg tvrdící, že „duše není, když otevřu pacientovi hlavu, nevidím ji“, přizná sen, v němž po smrti mluví se svou ženou: „Ač vím, že je to nesmysl, zavrtá se mi do hlavy.“
Fotogalerie |
Zvláštní kapitolu tvoří svědectví lidí, kteří se octli na hraně smrti. Spisovatel Michal Viewegh si pamatuje dojem klidu, herec Jan Kačer pociťoval, že je mu „vlídně a samozřejmě“. Záchranářka označí smrt za přirozenou součást života, „pouze porod je zlom“. A ošetřovatelka přidá zkušenost: „Jakmile pacient, osmdesátník i devadesátník, volá svou matku, víme, že odchází.“
Škoda, že osobité postřehy prokládá dokument řečnickými otázkami, obecnými meditacemi, a také záběry nemohoucích pacientů, jež se dotýkají hranic etiky. Odpověď na smysl bytí však Opuštěný vesmír dát nemůže, jen jednu radu: že je důležité vnímat krásu.
