RECENZE: Ďábel nosí Pradu - Potlesk pro Meryl, ledovou panovnici módy

  • 3
Postava Anne Hathaway snad slaví morální vítězství, ale herecká výhra ve filmu Ďábel nosí Pradu patří jednoznačně Meryl Streepové v roli královny říše módy a profesní dokonalosti vůbec.

Je požitkem sledovat, kolik rozdílných přívlastků dokáže své hrdince vtělit, aniž přitom působí nesourodě.

Místo snů?

Její šéfka módního listu je výkonná, rozhodná, neosobní, ledově bezchybná; zdánlivě neochvějná, necitelná a nezranitelná; jizlivá, obávaná, krutá. A přitom žensky nádherná, bystrá a vtipná, byť úsečný humor zakrývá únavu z bojů o setrvání na vrcholu a soukromou prázdnotu.

Ďábel nosí Pradu

USA, režie David Frankel, hrají Meryl Streepová, Anne Hathaway, Stanley Tucci, titulky, 109 minut.
Hodnocení­: 70%

Kdyby film Ďábel nosí Pradu zůstal hořkou komedií postavenou výhradně na hrdince Streepové, neměl by snad chybu. Obzvláště když se může chlubit i vcelku svižným vypravěčským spádem a překvapivě milou nejednoznačností, neboť mírnému výsměchu podrobuje spravedlivě ženské časopisy i snobsky intelektuálskou povýšenost domněle „lepších“ novinářů. Jenže snímek více koketuje s žánrem romantických komedií, což svými milostnými kotrmelci „zařizuje“ mladší protihráčka proslulé šéfredaktorky ztvárněné Streepovou, její novopečená asistentka v podání Anne Hathaway.

Místo po boku legendy, pro něž by „miliony dívek vraždily“, jak jí kolegové stále opakují, bere pouze jako přestupní stanici k vyšším metám neboli zásadním článkům o svazu domovníků, jež prý už na univerzitě psávala a z nichž bohužel snímek necituje. A třebaže dívka časem přijde své náročné šéfce na chuť a ocení její tvrdou školu, od počátku je jasné, že sama vyznává jiné životní hodnoty než obětovat zářivé kariéře vlastní vkus i lásku.

Opatrný kontrast
Hrdinky mají v úvodu vytvářet totální protipóly, tedy stylově vytříbenou labuť versus nepěstěné káčátko. Ovšem vyloženou krajnost si Hollywood nedovolil. „Nejsem vychrtlá,“ shrnuje dívka, proč si mezi modelkami připadá nepatřičně - jenže nadváhu rozhodně také nemá, půvab jí nechybí a uválené oblečení lehce vymění za vybrané kousky. Herečka o chloupek tlustší, obyčejnější a hlavně nadanější by docílila většího kontrastu než úhledná hvězdička z Deníku princezny. Vyrovnanějším partnerem Streepové je sarkastický návrhář čili Stanley Tucci.

Ač nepříliš závratným obsahem připomíná spíše pracovní deník, filmu nechybí humor, počínaje výkladem o nesčetných odstínech modré barvy a konče epizodou s Harrym Potterem. Přidává k němu zábavné vedlejší figurky plus atraktivní prostředí vrcholící pařížskou přehlídkou.

Především však módní průmysl tu představuje sice divácky přitažlivý, nicméně zástupný symbol jakéhokoliv řemesla, které - vykonáváno s maximální profesionalitou a oddaností - poskytuje nejlepší průpravu a nezaslouží pohrdání. S čímž nemá účelový feminismus, který tu občas přijde ke slovu, co dělat. Naopak do nevtíravé filozofie filmu přesně zapadají kamarádi dívky, vyznavači okázalé nezávislosti vytahaných svetrů, kteří se jejímu zaměstnání pošklebují, ale o značkové dárky, jež jim nosí, se porvou.

Respekt a krása
Popravdě řečeno každý z nich by po zkušenosti s dívčinou diktátorskou šéfkou doznal zajímavější proměny než postava Anne Hathaway - autorsky i herecky natolik vlídně svatá, ušlechtilá a rozumná, že nemůže překvapit.

Na rozdíl od Streepové, která dokáže svou majestátní dámu přenést ze světel pódia do kratičkého okamžiku osobní slabosti, kdy nenalíčená, v županu, vyhaslá, přemáhající se k věcnému tónu ukáže skrytou hořkou osamělost navenek mocné královny módy.

Škoda, že od silné ženy utíká příběh zpátky k romanticky osvícené slečně. Nicméně potlesk a respekt, který Streepové hrdinka sklízí i od těch, kdo ji nenávidí, náležejí přinejmenším stejnou měrou její mistrné představitelce. A nejen zásluhou odborníků tu sedmapadesátiletá herečka dokazuje, že krása je výsadou osobnosti, nikoli věku.