RECENZE: Babel je film, po kterém se těžko chytá dech

Podle Starého zákona potrestal Bůh smělé stavitele babylonské věže zmatením jazyků. Také Babel čili Babylon, film nevídané síly i krásy, používá jazyků vícero.

Dokládá však, že potíž netkví v jazycích, nýbrž v nás. Neboť nejčastěji se spolu nedomluví ti nejbližší lidé, ač hovoří stejnou řečí.

Že to zní jako plakátová pravda? Ve filmu ani náhodou. Nikdo tu slovíčkem nekáže, drtivé poznání se vylupuje ze situací běžných a všedních,  z naprosto samozřejmých klukovin, zbrklosti a nedorozumění.

Smích – a hned rána
Dva pasáčci koz v marocké poušti zkoušejí starou pušku. Kolem projíždí autobus amerických turistů, ve kterém sedí i rozhádaní manželé. Jejich děti zůstaly doma s chůvou, která je vláčí do Mexika na synovu svatbu. A ozvěna zbloudilé kulky letí do Tokia, kde hluchoněmá dívka po smrti matky nesnáší otce a svádí vyděšené muže na potkání.

Babel

90 %

USA–Mexiko, 140 minut.

Režie Alejandro Gonzáles Iňárritu

Hrají Brad Pitt, Cate Blanchettová, Adriana Barraza, Rinko Kikuši

Streamovací služby: Netflix, Amazon Prime (CZ titulky)

Kinobox: 78 %

IMDb: 7.5

To je pavučina osudů, které se nemusely protnout, nebýt jedné náhody – jenže náhody osudově přirozené, nikoli řízené od stolu jako v některých českých scénářích.

V ohrožení jsou vesměs děti, ale opět ne zásahem zla, nýbrž kvůli shodě okolností a dobrým úmyslům zmatkujících dospělých. A hlavně s dětmi se při vší tísnivosti pojí také jedinečný humor, jejž zpravidla bez varování vystřídá další rána do zátylku.

Kluk "šmírující" nahou sestru, malí Američané zírající na mexickou "popravu" slepic i technikou nabitá puberta po japonsku jsou doteky téhož dětství, jehož nevinnost skončila.

Tajemství až do konce
Avšak prozření stihne i dospělé. Hrdinka Cate Blanchettové se v Maroku upjatě štítí i ledu ve sklenici, načež ji čeká křest místní medicínou. Hloupá klukovská hra zrodí sobeckou paniku z terorismu, nevinný výlet přeroste v noční štvanici, jejíž hlavní mexičtí aktéři, Gael García Bernal a zejména Adriana Barraza coby chůva klopýtající pouští, dlouho nevymizí z paměti.

Totéž platí o japonské herečce Rinko Kikuši, jejíž školačka kryjící smutek výstřední nestoudností přebije gestem Lolity i "kalhotkovou" scénu Sharon Stoneové v Základním instinktu.

Způsob, jímž režisér vypráví, je nepojmenovatelný. Ani jedna scéna se snad nepodobá jiné. Jako by stál vedle hrdinů, pošťuchoval je k žertům i sledoval s nimi zoufalou bezmoc zbytečných tragédií; navíc do poslední chvíle hlídá tajemství několikanásobné detektivky.

Byť závěrečné spočinutí trochu prodlužuje, snad v pochybách, zda jej divák stačil pocitově vnímat, nadále z plátna vysílá silný proud očistné filmařiny. Dílo, po jehož konci sál omráčen dál sedí a nabírá dech, je vzácnost, za niž by se měly udílet Oscary.