Sedm království Západozemí, říše převzaté z knižní ságy George R. R. Martina Píseň ohně a ledu, pokračuje v boji o moc v podobě Železného trůnu. Už minule se zástup postav pročistil a úvod premiérové řady jich také pár škrtne, i díky popravě na hranici. Schválně, jestli natolik mistrně upálí Česká televize v nové verzi Jana Husa.
Právě řemeslo je totiž trvalou jistotou Hry o trůny. Velkorysá výprava s jednotnou stylizací; způsob snímání, jenž učiní v premiérové epizodě zážitek třeba ze strhávání soch; znalost pravidel vyprávění. Zmíní-li dialog postavu v podání Petera Dinklage, v příštím záběru se zjeví, nutně a efektně: v bedně.
Filmařskou školu lze vyčíst i v důsledném druhém plánu, kde se vždy něco odehrává či naznačuje; v našich seriálech se zpravidla neděje nic ani v plánu prvním a jediném. Tradiční samozřejmostí jsou dobří herci, v „pětce“ k nim přibude například Jonathan Pryce.
Ovšem stejně jako spolehlivé kvality trvají i pochyby. Hra o trůny je dospělejší než běžné teenagerovské fantasy, ale i z ní čiší kletba žánru čili odvozenost. Z antiky, z Macbetha, z Tolkiena; draci řvou, nahota má čistě dekorativní ráz a výlevy o zradě, pýše, pokoře, vzpouře se točí v kruhu.
S návykovou ságou se to má jako s limonádou z reklamy: když ji miluješ, není co řešit. Ale pokud je člověku jedno, kdo ze spleti intrikářských rodů vyjde vítězně, zvolí spíš podobně výpravný a temný Řím, který se alespoň opírá o historii.
