Jenže Chytilová tvrdí, že nejde o licenci: opravdu cítila potřebu vědět víc, proto filmovala. A kromě portrétu Krumbachové prozradila hodně o sobě.
V bezmála dvouhodinovém rozměru se tak sešly vlastně dva filmy, oba o dvou částech. Ten, který se týká Krumbachové, okouzluje barvitými lidskými motivy a poněkud unavuje uměleckými rozbory. Podobně se dělí skrytý film o Chytilové: na obraz skvělé reportérky a akademické vykladačky.
Jít po stopách Krumbachové znamená začít v té nejobyčejnější hospodě, kde štamgasti vyprávějí, jak svorně "pili první ligu" a jak jejich kamarádku Ester kromě pití přitahoval halasný mužský svět. V jejich očích to byla eroticky přitažlivá "hipísačka" i v sedmdesáti. A svérázná osobnost už od dětství, kam se dokument vypraví vzápětí.
K symbolicky zobrazenému bombardování, k záhadnému otci "z velkého světa", k věčně začtené matce, místo níž dívka pečovala o domácnost, ke spolužačkám ze školy uměleckých řemesel, podle nichž byla Krumbachová odjakživa nekonvenční, otevřená, ironická, "krásná ženská, kterou každý chtěl", a všestranná.
"Kromě hrobnictví a prostituce jsem dělala všechno," žertuje v archivní zpovědi. A Květa Fialová dodává: "Taky měla divoké všechno," což následně doloží pouť za manželskými a partnerskými vztahy Krumbachové – dojemná, zábavná, romantická i hořká.
Dokud v Ester hledá člověka, odhaluje Chytilová i svou nejsilnější stránku. Ačkoliv neustále porušuje pravidlo, že sám dokumentarista má zůstat skryt za kamerou, je naprosto přirozeně zvídavá, zdravě neodbytná, pohotově reaguje, organizuje, dotírá, zkrátka její přítomnost v obraze má naprosté oprávnění – není jen vnějším "podpisem" na záznamu.
Režisérka nelituje kroku, aby zjistila, jak Krumbachová fotografovala havrany na hřbitově či zkracovala židle u Prachařů, a přitom žasne stejně upřímně jako ohromený divák. Bohužel tahle nádherná samozřejmost se vytratí v druhé části, zkoumající Ester – umělkyni.
Svědectví typu "byla renesanční člověk" se opakují, přibývá frází či zasvěceneckého krasořečnění, přestože i tady zajiskří výjimky jako věcný Otakar Vávra: "Víc mluvila, než kreslila, že prý se na to musíme dívat filozoficky – to byly jen takové řeči."
A mírně estétské náladě náhle podléhá i Chytilová: její promluvy na kameru znějí uměle, kantorsky, strojeně, naučeně, jako z katalogu k posmrtné výstavě.
Naštěstí v závěru se film ještě jednou zlomí zpět k soukromí Krumbachové, k její samotě mezi kočkami, k jejím pestrým známostem od duchovní elity ke společenské spodině, od rytířů k příživníkům. A k smrti.
Při krácení dokumentu vypadl dovětek, takřka detektivní groteska s Chytilovou v rázné akci, kdy se dobývá k pozůstalosti Krumbachové. Je však k vidění jako bonus na DVD: dramaturgicky možná nadbytečný, ale svým bizarním tajemstvím jako by byl srostlý s "divokým" osudem ženy, kterou prý každý chtěl – a kdekdo využíval.
