Zatímco z islandského a německého snímku mohl na diváky padat splín, francouzská óda na život připravila půdu pro milou a nenásilné povídání s novináři.
Německé zoufání
Nikdy před tím netočili, a podruhé se před kameru také stěží dostanou. Hrdiny německého sociálního dramatu Karger totiž představují neherci, vesměs podobní lidé, o nichž film režisérky Elke Hauckové vypráví - smutní hrdinové z někdejší NDR, kolem nichž se všechno změnilo, ale oni sami tuhle vůli nemají.
„Napadlo mě to po srazu s někdejšími spolužáky ze třídy, kde jsem zjistila, kolik jich v městečku zůstalo,“ líčí filmařka, která své rodiště opustila v osmnácti a vydala se do Paříže.
Ne všichni však přijali nový životní styl: necestují ani za láskou, ani za prací či novou šancí. Hlavní hrdina snímku dostane výpověď za zanikajících hutí - „hraje“ ho muž, který má stejnou zkušenost ze stavebnictví.
Hlavní ženskou roli zase ztvárnila pokladní ze samoobsluhy. A jejich postavení se neměnilo ani po natáčení – on, stále nezaměstnaný, je prý mezi sousedy trochu slavnější, ale pivo mu jako hvězdě nikdo nezaplatí; ona prý od zákazníků neslyšela o své kariéře ani slovo. „Ale to se možná změní, až teď uslyší, že jsme byli na karlovarském festivalu,“ žertuje s trochou naděje v hlase režisérka.
Lidské mozky a ovčí hlavy
V divácky nejúspěšnějším islandském filmu všech dob, Severních blatech, se hned na začátku objevuje nahá dětská mrtvolka a po stopách zločinu se pátrá mezi mozky naloženými ve formaldehydu. Že je to na vás trochu moc?
„Není to moc, pouze nepřikrášlujeme. Island je drsná země a my chtěli ukázat jeho skutečnou tvář, ne ty pohlednicové záběry s vodopády, které znají turisté,“ vysvětloval lehce šokovaným novinářům režisér Baltazar Kormárkur.
Příběhu, který se točí kolem zdánlivě nesouvisející smrti dítěte a vraždy starého podivína, dodává islandský rámec kontroverzní tón: „Na ostrově, kde může být každý s každým příbuzný, je genetický výzkum velkým tématem. Jinde by nás nic podobného nenechali natočit: tady nás pustili dokonce i do análů velké genetické společnosti, s jejíž etikou přitom minimálně polemizujeme,“ zdůraznil Kormákur, který se prý o autenticitu snažil ze všech sil.
„Skutečná jsou dokonce i všechna mrtvá těla, která se ve filmu objeví. Nešlo mi o senzaci, jen je to islandský film a na Islandu zkrátka neumíme předstírat. To máte jako s tou ovčí hlavou, kterou si ve filmu hrdina kupuje ve fastfoodu a nad kterou se většina z vás ošklíbá: je to přece maso,. Rozdíl je v tom, že my vidíme, co jíme, nemusíme ovčí oči schovávat do líbivých klobás.“
Kouzlo zeleniny
Především na hereckých hvězdách Danieli Auteilovi a Jean-Pierre Darroussinovi stojí film Jeana Beckera Rozhovory s mým zahradníkem. Jean-Pierre Darrousin s režisérem vysvětlovali, proč v jejich filmu o přátelství na život a na smrt souzní zrovna zahradník a malíř.
„Inspirací byl román, který byl jakousi reportáží o zahradníkovi, já ale potřeboval, aby měl s kým komunikovat. Proto jsme z okrajové role spisovatele, novináře a příležitostného malíře udělali druhou hlavní postavu,“ vysvětlil Becker.
Na rozdíl od Darroussina, kterému prý zahradničení k srdci nijak nepřirostlo, podlehl kouzlu pěstování zeleniny a od chvíle, kdy skončil s natáčením, opečovává kousek od Paříže záhon s patisony.
„Jinak ale nejraději jezdím k moři. Venkov nepotřebuji, ale to jedno místo na pobřeží, kam se pravidelně vracím, to je pro mě hodně důležité,“ přiznal se režisér, jehož film je poklonou lidské přirozenosti.
