Pianistka - foto 3

Pianistka - foto 3 - Sblížení učitelky klavíru s jejím žákem ve filmu Pianistka. Při natáčení téhle scény zažil celý filmový štáb prý hodně legrace. | foto: Artcam

Mladá hvězda francouzského filmu Benoit Magimel

Nejlepší francouzský herec posledního desetiletí, tvrdí o něm znalci. Držitel Zlaté palmy z Cannes za roli ve filmu Pianistka... Také byste čekali, že bude pořádně nafoukaný? Benoit Magimel, sedmadvacetiletý nástupce nejslavnějších hvězd, by vás překvapil. Je zdvořilý, milý a o své práci, tedy i o scénách plných krve a sexu, dokáže vyprávět s téměř klukovskou radostí v tváři.

Pianistka a Král tančí, to jsou dva filmy, ve kterých vás teď mohou vidět naši diváci. V prvním hrajete mladíka, který se zamiluje do učitelky klavíru, starší ženy, která trpí svou destruktivní a zvrácenou sexualitou. Potkal jste někdy někoho takového, jako je ona?
Ne, nepotkal a ani toho nelituju. Ale dokážu si představit, že podobná žena někde opravdu žije. Postava Eriky je navzdory té její umělosti, stylizaci a póze velice živá a lidská.

Je ale přece hrozně zlá! Vy o ní mluvíte, jako kdyby vám byla skoro sympatická.
Ne, to ne... spíš mě dojímá. Od začátku mi byla samozřejmě sympatičtější postava Waltera, kluka ohromně citlivého a pozorného. Líbil se mi na něm soucit, který cítí, když tuto ženu poprvé potká. To, že ji chce prostě jen milovat, nic víc.

Benoit Magimel

Narodil se 11. května 1974, u divadla se objevil ve dvanácti letech. Neabsolvoval žádnou divadelní školu. Začínal jako herec v reklamách a televizních seriálech.
Má za sebou několik celovečerních filmů. Za hlavní roli ve filmu Pianistka dostal Zlatou Palmu na festivalu v Cannes, francouzská kritika ho označuje za největší talent posledních deseti let.
Je přítelem francouzské herečky Juliette Binocheové, s níž má dvouleté dítě.

Ve filmu Pianistka je hodně scén, které otevřeně zobrazují sex ve všech podobách, jiné jsou zase krvavé. Nestyděl byste se jít na tenhle film třeba se svými rodiči, nepřijde vám vulgární?
Nepřijde. Naopak mám pocit, že Michael Haneke patří mezi těch pár režisérů, co umějí popsat sexualitu způsobem, který není vulgární ani trochu. Všechno jen naznačuje a vlastně není nic vidět. K sexu ve filmu přistupuje podobně jako Alfréd Hitchcock. Jako on dokáže říct všechno prostřednictvím jednoduchých detailů: pramene vlasů, kousku kůže...

Takže nemáte pocit, že Pianistka je šokující?
Víte, mám moc rád filmy a kino. Podívanou. A naopak nemám rád, když lidi, kteří se přijdou podívat na film, jen vyděsíte a šokujete, jen tak, pro nic za nic. Ale to není případ Pianistky. Tam je hlavní příběh.

Pro mne byla jedním z nejsilnějších momentů scéna, kdy svou milenku udeříte do obličeje tak silně, že jí teče krev. Jak se natáčela?
Hm, ta krev a úder... (Benoit se zamyslí, potom se usměje) Bylo to trochu nechutné, to je pravda. Ale ani v té chvíli jsem ke své postavě necítil odpor, podle mě byla ta Waltrova facka víc aktem zoufalství než čehokoli jiného. Erika přece chtěla, aby ji fyzicky týral, a on nevěděl, jak její přání splnit.

Eričinu matku hraje Annie Girardotová. Jak se vám pracovalo s tak zkušenou a uznávanou herečkou? Radila vám nějak?
Bylo to výtečné! (Benoit se usmívá jako při vzpomíce na něco příjemného) Hrozně tuhle dámu obdivuju už odmalička, a teď jsem s ní najednou mohl hrát. Má tolik zkušeností... Často byla opravdu hodně prospěšná, pomáhala třeba vymyslet, jak rozmístit lidi a věci na scénu, a vše říkala takovým taktním, roztomilým způsobem. Nikomu neradila, jak hrát, možná jen něco naznačila při fyzickém kontaktu, ale od řízení tam byl režisér.

Měl jste při nějaké scéně s Annie Girardotovou potíže?
Když jsem ji měl prudce odstrčit do vedlejší místnosti. To jsme točili snad čtyřicetkrát. Musel jsem si dávat velký pozor, abych paní Girardotové neublížil a přitom to celé vypadalo věrohodně.

A jak vám bylo při natáčení milostných scén s Isabelle Huppertovou v roli Eriky? Třeba té, když padáte na dlaždičky toalet.
Víc než cokoli jiného to byla legrace. Právě ty situace, které mají být ve filmu velmi vážné nebo dokonce tragické, jsou při natáčení strašně směšné. Takže se taky stalo, že celý štáb vtipkoval a chechtal se. Navzájem jsme se uklidňovali, abychom neztráceli čas. Scéna, v níž se mě Erika dotýká na tom nejintimnějším místě... Musíte se smát, když máte diskutovat, v jakém úhlu položit správně ruku. Navíc před deseti lidmi.

V Pianistce hrajete na klavír. Jak vám to šlo?
No, strašně! Nejdřív se zdálo, že to vůbec nezvládnu. Nikdy před tím jsem se klavíru ani nedotkl, takže jsem musel začít od toho, jak na něj správně položit ruce. Tři a půl měsíce jsem hrál čtyři nebo pět hodin denně s profesorem v Paříži a potom ještě s dalším přímo ve Vídni, kde se film natáčel.

Byl tam přece nějaký profesionální klavírista se stejnýma rukama, jako máte vy...
To ano, jenže alespoň začátek jsem musel hrát sám. Kdyby lidi viděli hlavu a ruce odděleně, nevěřili by tomu.

Ale co ty opravdu těžké kousky? Jestli se nepletu, hrajete ve filmu nějaké Schubertovy skladby.
Schubertova sonáta, to byla snad nejhorší věc na celém filmu. Je ve strašném tempu, kterému jsem se ani po těch hodinách cvičení nebyl schopný přiblížit. Kamera mě natočila, jak sonátu přehrávám pomalu, a potom jsme chtěli na počítači obraz zrychlit a sladit s hudbou. Jenže to nefungovalo. Takže jsem cvičil a cvičil a ještě v den, kdy jsem tuhle scénu měl točit, jsem sonátu nehrál správně. Ale pak spustili kamery a najednou to šlo.

Jakou hudbu máte rád? Co si pouštíte, když jedete autem?
Já? No přece zprávy. (směje se) Ne, vážně ani nevím, co tam mám. Vlastně vím, řeknu vám, jakou mám rád hudbu: filmovou. Líbí se mi, jak je monumentální. Navíc, když se připravuju na film, poslouchám hudbu, která ho bude doprovázet, abych porozuměl atmosféře té doby.

Do Prahy jste prý přijel, protože jste chtěl pozorovat, jak se natáčí filmová hudba...
Ano, vždycky jsem si to přál. Chtěl jsem vidět těch osmdesát hudebníků, jak hrajou dohromady, a můžu říct, že je to úžasné, vezme vás to u srdce.

Pro jaký film se hudba natáčela?
Pro francouzský, který se bude promítat příští rok. Western, ale přenesený do současnosti, bude to film plný akce a napětí a trochu černý. Moje postava je mladý muž, který se najednou musí vyrovnat s pocitem, jaké je mít v ruce samopal. A pozná, že to není jen tak, pozná úzkost a strach.

Velký skok od rolí, v jakých jste hrál teď, že?
Přesně tak, nechci, aby mě zařadili do nějaké škatulky, chci si vyzkoušet co nejodlišnější postavy. Věřím v pomalý postup krůček po krůčku, ne v rychlou kariéru.

V obou filmech, kde vás lidé mohli vidět za poslední dobu, je někdo velmi osamělý. Ve snímku Král tančí je to všemi obdivovaný panovník, v Pianistce stárnoucí, upjatá Erika. Kdo je na tom podle vás hůř?
Srovnávat utrpení a samotu je ošemetné. Pokud se podíváme na bolest, kterou oba zakouší, je to určitě Pianistka. Ale, řeknu vám, král to nemá také vůbec lehké. Když byl malý, tak se mu líbilo být králem, vypadalo to vlastně jako velká legrace, ale potom Ludvík zjišťuje, jak je to složité. Král musel být důstojný a od rána do večera měl kolem sebe deset lidí. Všechno to potlačování citů, zákazy přátelství... Já bych s ním neměnil. Možná však je utrpení Pianistky přece jen hlubší, mě osobně dojímá její osud víc.

Jaké jsou vaše vlastní zkušenosti se samotou? Byl jste někdy sám tolik, že jste trpěl?
Nedá se to takhle říct. Podle mě je člověk sám každý den od rána do večera, a přestože je většinou mezi spoustou lidí, je vlastně pořád sám.

Takhle zlé to snad není...
Vy jste mě špatně pochopila, není to nic, kvůli čemu bychom se vy nebo já měli trápit. Můj názor na samotu je prostě takový, že každý je sám od začátku do konce svého života.