Václav Marhoul na festivalu v Benátkách | foto: Reuters

Vzbudili jsme pozornost, to je víc než cena, vzkázal Marhoul z Benátek

  • 52
U hlavní poroty benátského festivalu Nabarvené ptáče neuspělo, přesto jeho režisér Václav Marhoul tvrdí, že nejde o žádnou tragédii. „To hlavní jsme dokázali, vědí o nás, jsem úplně v pohodě,“ řekl pro iDNES.cz po závěrečném ceremoniálu, v němž z českých děl bodovala jen restaurovaná Extase z roku 1934.

Co je podle vás lepší, dostat cenu, nebo vzbudit pozornost?
Popravdě a na rovinu, to druhé, a to se nám povedlo. Čistě fakticky bylo Nabarvené ptáče nejdiskutovanějším filmem festivalu, taková pověst ho doprovodí do Toronta, kde se promítá v pondělí, takže já jsem úplně v pohodě. Jistě, bylo by příjemné, kdybychom dostali i cenu, ale já to tušil dřív, než mi to před ceremoniálem řekli. Na festivalech nerozhoduje kvalita, ale politika, vztahy, úplně jiné věci.

Máte alespoň náplast díky trofeji UNICEF pro film bojující za práva dítěte.
Já bych tomu neříkal náplast, to je cena, která má pro mě velký význam. Udílí ji porota složená z mladých lidí tak od sedmnácti do dvaceti let a jeden z nich mi řekl - Víme, jak se tu o vašem filmu mluví, ale já jsem ho beze zbytku pochopil a všichni jsme si ho zamilovali. To mě dojalo vážně skoro k slzám.

Co jste se v Benátkách naučil nového o takzvaném velkém festivalovém světě?
Prakticky nic, jediné, co mne překvapilo, byla kvantita. První den jsem absolvoval jedenáct rozhovorů, den po premiéře už jich bylo jedenatřicet, všechny v angličtině, s desetivteřinovými odstupy a malou pauzou na jídlo. Následující den už jsem jich zvládl jen sedm a poslední den jsem s omluvou odpovídal na stovky nevyřízených esemesek.

Pouštěl se někdo z novinářů s vámi do polemiky?
Vzácně, vesměs padaly běžné otázky - proč jsem točil právě Nabarvené ptáče, proč černobíle. Když se někdo zeptal, proč malému chlapci v mém filmu stále někdo ubližuje, namítl jsem - Vážně si myslíte, že stále? Z devíti kapitol jen v jedné. Rozebral jsem to a nakonec souhlasil.

Fotogalerie

Na násilí jsou diváci z filmů dávno zvyklí, proč jimi tak otřáslo v Nabarveném ptáčeti?
Proč? Protože je to pravda. V Benátkách vyhrál Joker, neviděl jsem ho, ale vím, že je to pohádka. Kdežto Nabarvené ptáče je pravdivé a lidem je líp, když na nepříjemnou pravdu nemyslí. Chápu to. Navíc násilí v mém filmu není názorné, ale decentní; o to víc působí, protože si to divák domyslí.

Měnil byste po Benátkách něco ve filmu samém nebo v jeho prezentaci?
Neměnil, to by bylo zbabělé. Za filmem si stojím a co se prezentace týče, mluví sám za sebe.

Myslíte už na příští projekt?
Kdepak, ještě tak tři čtvrtě roku se budu věnovat Nabarvenému ptáčeti. Na plány ještě nemám otevřenou mysl a už vůbec nevím o stejně silné látce.

Nepřipadá vám paradoxní, že v Benátkách dostala cenu v sekci klasiky kdysi skandální Extase, kterou tu před lety při premiéře kritizoval i papež?
Ano, je to krásný paradox a vlastně i odpověď na vaši první otázku. Extase tehdy v Benátkách šokovala, vzbudila pohoršení, pozdvižení - stejně jako nyní Nabarvené ptáče. A kdo si dneska vzpomene, který film tenkrát festival vyhrál? Kdežto Extasi zná dodnes každý.