Letošní Berlinale má pramálo favoritů

Berlín (Od našeho spolupracovníka) - Dva dny zbývají do nedělního vyhlášení vítězů letošního Berlinale a zatím není příliš jasné, se kterými filmy se dá počítat. Na jedné straně sice hlavní soutěž devětačtyřicátého festivalového ročníku obsahuje třeba osm snímků ze Spojených států, z nichž některé dokonce patří k oscarovým favoritům, ale na druhé straně celková bilance není povzbudivá.

Vedle americké romantické komedie Zamilovaný Shakespeare zaujala porotu dánská tragikomedie Sorena Kragh-Jacobsena Mifune. V příběhu dvou bratrů, z nichž jeden trpí demencí, režisér nepropadá sentimentu, naopak překypuje originálními nápady, a dělá si dokonce legraci z dosud posvátných pravidel, jak na plátně ztvárnit postižené hrdiny. K těm zajímavějším titulům - vedle španělské Truebovy Dívky tvých snů - patřil ještě film francouzského veterána Bertranda Taverniera Začíná to dnes, líčící (byť s trochou publicistické těžkopádnosti) osobní i pracovní problémy ředitele mateřské školky v jednom z nejchudších regionů Francie. Naopak zklamání přinesla další zvučná režisérská jména. Nezaujal David Cronenberg svou Existencí, plytkým pokusem o sci-fi ze současnosti; spíše nudnou podívanou přinesl celovečerní dokument Wima Wenderse Buena Vista Social Club, zachycující odcházející hvězdy kubánské hudby.
Náladu osvěžil alespoň příjezd nových hvězd do města nad Sprévou. Shirley McLainová, stále přitažlivá a usměvavá, si odváží Zlatého medvěda za celoživotní dílo. Poté, co převzala sošku, naplněný Zoo-Palast tleskal také její roli v Ashbyho legendárním snímku Byl jsem při tom. Harvey Keitel doprovodil dost nevýrazný vietnamsko-americký film Tři sezony, Willem Dafoe se tu představil v souvislosti s nepodařeným Cronenbergovým dílem.
Z množství doprovodných akcí Berlinale byla asi nejvíce očekávána ta poblíž Postupimského náměstí, kde se už příští rok uskuteční jubilejní, padesátý ročník přehlídky.
Třebaže při této příležitosti vyšla i rozsáhlá publikace, shrnující množství nových budov a prostor, dojem účastníků byl spíše matný. Neosobnost prostředí prý některým připomínala obdobná zařízení z éry socialistického realismu.