V dotyčném úřadu totiž pilně počítali a teď s velkou slávou zveřejnili gigantický objev, že v letech 2015 až 2018 pouze dvaadvacet procent všech evropských hraných filmů režírovaly ženy.
Hrůza!
Co hůř, pokud jde o epizody evropských seriálů, režírující dámy za nimi stály jen z devatenácti procent.
Prostě děs, člověk se až bojí prokousávat studií na další stránky, avšak před strašlivou skutečností nelze nadále zavírat oči.
Ano, hádáte správně, na filmových scénářích se podílelo pouze pětadvacet procent žen a na seriálových jen o málo víc, 34 procent žen.
Kromě toho, a to už je opravdu skandální, plných 67 procent scenáristek pracovalo na příbězích v týmu. A kdo myslíte, že představoval jejich dotyčné kolegy? Jistě, v 87 procentech to byli muži.
To už vážně přestává všechno.
Do nebe volající je ovšem i skutečnost, že pouze a právě dokumenty zastupují žánr, ve kterém se ženy nejvíce prosazují, mezi režisérkami i mezi scenáristkami zde tvoří shodně čtvrtinu.
A pokud snesete poslední ránu, tady je: za rok 2019 žen ve filmových profesích ještě o jedno procento ubylo.
Tak a dost. Poděkujme výzkumníkům, že nám otevřeli oči, ostatně lze jen těžko pochopit, jak jsme až dosud mohli bez tak zásadních dat vůbec žít.
Chybí pouze maličkost: návod k použití.
Přesuneme snad prodavačky, učitelky z mateřských škol či zdravotní sestry povinně na filmařské posty, aby vylepšovaly kvóty administrativní rovnosti pohlaví, a na jejich místa dosadíme dosavadní vládce zábavního průmyslu?
Nejsem si jistá, jestli by zrovna moje skvělá kadeřnice chtěla pokřikovat na zmatené herce, aby v šestadevadesátém dílu krimiseriálu nezapomněli, že jejich nově přepsaný policejní pes se jmenuje Anna, ale zato vím docela určitě, že raději zešedivím, než abych svou nebohou hlavu svěřila olysalému scenáristovi postapokalyptických seriálů.
Ještě děsivější je představa, že snad hned vedle kanceláří Evropské audiovizuální observatoře sídlí její odbočky, které se stejným zápalem zkoumají podíl zastoupení astronautek, jeřábnic, výsadkářek či nájemných vražedkyň na opovážlivě sexistickém Starém kontinentu.
Zato by se těžko hledal třeba jenom zastrčený kamrlík na konci chodby, v němž by se zkoumalo, jestli to euroobčanům i euroobčankám náhodou není srdečně jedno.
Diktát korektnosti a pozitivní diskriminace už dospěl tak daleko, že festivaly vybírají filmy do soutěží s ohledem na rovnoměrné zastoupení pohlaví, ras, vyznání. Sice se dušují, že na prvním místě stojí pořád kvalita, ale spíše nechtějí dostat za uši, že nejdou s dobou.
Za dávných dob hrávali ženské role muži. Je tedy načase, aby Evropská audiovizuální observatoř vrátila úder: nechť se do mužských úloh evropských filmů obsazují naopak ženy, a to včetně historických osobností.
Cožpak by krásky trpící v ponižujících postavách zamilovaných telátek nedokázaly ztvárnit dejme tomu Napoleona? S přehledem a s celým generálním štábem.
Jednak by se tak rázem zvýšil kýžený podíl ženského prvku na umělecké tvorbě, jednak by si toho nikdo nevšiml. Protože na evropské filmy se beztak skoro nechodí.
