RECENZE: Nalezený přítel. Lépe je na Trnku se dívat než o něm mluvit

Zatímco jeho spolužáci chodili na disneyovky o Zorrovi, malý Joël Farges viděl v zapadlém dělnickém kině v bloku východoevropské animace Bajaju. Byla to láska na první pohled, kvůli níž se francouzský kluk stal filmařem.

A byť osobní setkání už nestihl, obdivovanému tvůrci vzdal pozdní hold v dokumentu Jiří Trnka: Nalezený přítel, který vstupuje do kin.

Snímek s prvky detektivního pátrání používá četné reportážní postupy, dal by se nazvat „filmem o filmu o filmaři“, ale rozhodně nenudí. Vedle animačních motivů zařazuje hrané pasáže, opírá se o zdroje z archivů – a právě tam, kde hovoří sám Trnka, vzniká bezděčný, o to však kouzelnější rozpor mezi filmem, jak jej chápal génius imaginace, a metodou jeho vykladačů.

Farges vznosně pojmenovává svou výpravu za Trnkou „hledáním vlastní dětské duše“, jeho pražská průvodkyně Tereza Brdečková zabrousí dokonce k Freudovi, kdežto Trnka se vyznává, že „nemám rád velké myšlenky“ a že nejraději vypráví „jenom obrazem beze slov“.

Do osmdesáti minut česko-francouzské koprodukce se vejde spousta zajímavých detailů.

Třeba jak Trnka za války vyráběl hračky pro své potomky, kde potkal svou druhou životní lásku, jejíž podobu vtiskl také do několika loutek, nebo že si nikdy nezamiloval Haškova národního hrdinu, takže Osudy dobrého vojáka Švejka dělal pouze kvůli Janu Werichovi.

Pobaví rodinné historky v čele s příběhy, jak milovník rychlých aut závodil s policisty nebo jak si zvířata z legendární Zahrady testoval na synovi.

Jiří Trnka: Nalezený přítel

65 %

Česko / Francie, 2019, 80 min

Režie: Joël Farges

Scénář: Tereza Brdečková, Joël Farges

Kamera: Lukáš Hyksa

Hrají: Réginald Huguenin, Tereza Brdečková, Edgar Dutka

Kinobox: 0 %

Životopisný formát pochopitelně zahrnuje i dobové souvislosti včetně Trnkovy nevole, když po komunistickém puči dosadili do studia kádry místo umělců, a jeho posledního, trezorového titulu Ruka.

Nicméně vysvětlující politický komentář je zjevně určen spíše na vývoz a z uměnovědných rozborů Trnkova díla se line duch pařížských salonů. Jakkoli je solidní a nápaditý, dokument Jiří Trnka: Nalezený přítel opět potvrzuje, že lépe je na Trnku se dívat než o něm mluvit. A když ze záznamu zazní „Chtěl jsem si celý život hrát“, divák se přistihne, že právě teď by si namísto ukázek s radostí vychutnal celého Bajaju, Árii prérie či Dva mrazíky.