Jaký byl Federico Fellini?

V říjnu tohoto roku tomu bude deset let, co zemřel jeden z klasiků italské i světové kinematografie, muž, který žil filmem a pro film, režisér Federico Fellini. V Karlových varech připomíná jeho osobnost a dílo jednak slavný snímek z roku 1960 Sladký život a především celovečerní dokument režiséra Eckharta Schmidta Federico Fellini - Očima druhých.

„Felliniho lze srovnávat s takovými mistry, jakým byl například Michelangelo Buonarotti.“ „Byl to génius.“ „Měl svůj svět a byl jím zcela pohlcen.“ „Natáčet s ním nebyla práce, ale cesta životem.“ Podobnými slovy hodnotí Federica Felliniho ve Schmidtově dokumentu ti, kteří s ním spolupracovali či se s ním jen na jeho životní cestě setkali.

Jsou mezi nimi osobnosti jako herečky Anita Ekbergová, Anouk Aiméeová, producent Dino de Laurentiis či scenárista Tullio Pinelli, ale i řada zcela neznámých tváří. Všichni nejčastěji vzpomínají na klíčová díla Felliniho filmografie, na jedinečný styl jeho práce, avšak mnohá vyprávění mají i ryze osobní ladění a vypovídají i o tom, kdo vzpomíná.

Federico Fellini, narozený v roce 1920 v Rimini na pobřeží Jaderského moře, začínal svou filmařskou kariéru v období úsvitu italského neorealismu. Již v roce 1945 spolupracoval s Robertem Rosselinim jako scénárista a asistent režie k filmu Řím otevřené město. Sám režijně debutoval o sedm let později filmem Bílý šejk s Albertem Sordim v hlavní roli.

V roce 1953 natočil film Darmošlapové, v roce následujícím pak Silnici - příběh dvojice povahově odlišných potulných artistů v podání amerického herce Anthonyho Quinna a Felliniho ženy Giulietty Masinové, za který získal Stříbrného lva na festivalu v Benátkách.

Guilietta Masinová, se kterou se Fellini oženil v roce 1943, a kterou na mnoha místech označil jako svůj největší zdroj inspirace, se objevila i řadě dalších režisérových filmů - například Cabiriiny noci (1956), Giulieta a duchové (1965) nebo Ginger a Fred (1986).

Sladký život z roku 1960, který Asociace českých filmových klubů v obnovené premiéře vrací do českých kin letos v září, neznamenal jen zásadní předěl v tvorbě Federika Felliniho, který jím opustil principy italského neorealismu, ale již v době svého uvedení byl, navzdory ostrým výhradám Vatikánu, přijat jako jedna z „vlajkových lodí“ nových tvůrčích principů světové kinematografie 60. let minulého století.

Jde o široce pojatou fresku zahálčivého a bezcílného života římských boháčů, v níž se novinář v podání Marcella Mastroianiho marně snaží nalézt vlastní identitu v dekadentní, konzumní společnosti, kam ho zavedla jeho senzacechtivá profese. Hledání ho však zavede na cestu bez návratu, protože pozorovatel lidí bez lidskosti se postupně stává jedním z nich. Vedle Mastroianiho se ve filmu objevila Anita Ekbergová, která původně zvažovala i osobní účast na karlovarském festivalu, ale nakonec se omluvila.

Z dalších Felliniho filmů je možné uvést například 8 1/2 (1963), Klauni (1970), Roma (1972), Amarcord (1973) či Město žen (1980).

Fotografie z filmu Sladký život