Do soutěže AniFestu, která trvá ode dneška do soboty, je vybráno 171 snímků. Dokážou porotci takové množství děl vůbec vstřebat?
Převážně jde o krátké snímky, takže posoudit je nepředstavuje tolik práce ani času. V každé porotě existují dvě vyřazovací kola, kdy odpadne většina filmů a zbude asi dvacet procent na výběr nejlepších. Po- dle mé zkušenosti z mezinárodních festivalů bývá všude kolem stovky soutěžních titulů a někdy i víc.
AniFest představí také přehlídku vašich děl včetně kanadských, která doma neznáme. Jak byste je charakterizoval?
Mé filmy, které vznikly v kanadské produkci Office National du Canada, u nás nikdo nezakoupil. Ani snímky, které jsem dělal pro Spojené národy v koprodukci, tady nebyly k vidění. Televize nemá zájem o jednotlivé filmy, v kině se animovaná díla už dávno nepromítají. Jinak se kanadské tituly nijak neliší od mých ostatních prací. Snad jen zvykem panujícím v Office, že každý dělá celý svůj film sám, nanejvýš s jedním asistentem. V tom se liší od praxe u nás, kde se pracuje v týmu.
Řada lidí v Česku si animovaný film stále spojuje jen s dětskými diváky, hlavně s večerníčky. Znáte důvod? Jak je tomu ve světě?
Je to přirozené, protože z animovaných filmů jsou u nás k vidění pouze večerníčky. Jde tak trochu o pozůstatek starých dob, kdy vládly Disneyovy grotesky vytvářené výlučně pro děti, i když si pamatuju, že dospělí je měli taky rádi. Teprve začátkem 50. let se výrazně projevila snaha dělat animované filmy pro dospělé a řada děl, která pak vznikla, si nezadá s nejnáročnějšími filmy hranými - třeba Člověk, který sázel stromy od Fredericka Backa nebo některé Švankmajerovy filmy. Velice oblíbený je i seriál South Park, mnoho lidí bdí až do půlnoci, aby ho viděli. Ale tím nechci říct, že patří k nejzávažnějším dílům. Hlavním problémem animovaných filmů pro dospělé je nedostatek prostoru, kde se dají vidět. Moje generace to měla lepší, naše filmy se uváděly před dlouhým snímkem a stávalo se, že lidi šli do kina speciálně kvůli nim. Teď krátký film vytlačily z kin upoutávky příštího programu, televize dává přednost seriálům, čili není příliš možností, jak jednotlivé animované filmy ukázat. Škoda - když před lety Channel Four v Anglii začal uvádět domácí tvorbu tohoto druhu, znamenalo to obrovský rozvoj britské animace.
Jaký máte vztah k počítačové animaci? Mohou rodinné filmy jako Shrek či Doba ledová zlomit nedůvěru dospělých k animované říši?
Počítačová animace přináší nové možnosti, usnadňuje práci a umožňuje věci, jež by jinak byly velmi obtížné. Nelze říci, čeho všeho bude možné dosáhnout technikou, jež se neobyčejně rychle rozvíjí a zasáhla zejména do tvorby hrané. Bez počítačů by nebyl Jurský park, sci-fi jako Hvězdné války ani populárně-vědecká díla o vývoji života na Zemi. Shrek či Doba ledová jsou příkladem užití digitální techniky v animaci. Nedělám rozdíl mezi těmito filmy, kreslenými od Disneye a českými hranými pohádkami. Liší se jen tím, že v jednom hrají živí herci, v druhém kreslení a ve třetím počítačově animovaní. Je na divákovi, čemu dává přednost.
Vedete AniFest, zároveň letos na zlínském festivalu dětských filmů získáte cenu za životní dílo. Existují mezi oběma akcemi třecí plochy, nebo si nekonkurují?
Nevidím třecí plochy. Zlínský festival má jasné zaměření na děti a mládež. Třeboňský je naopak soutěží animovaných filmů všech druhů, které posílají většinou samostatní tvůrci. A náš festival je pro ně jednou z mála příležitostí, jak uvést veřejně svou práci. Myslím i na své studenty, kteří s výjimkou pár malých kin nemají možnost ukázat doma, co dělají. A co se nevidí, o tom se neví. Navíc je to možnost setkat se s tvorbou mladých z Evropy a snad i najít cesty, jak se zapojit do produkčních možností Evropské unie.
Říkává se, že autoři animovaných děl žijí ve své malé říši, mimo realitu, vlastně ve snu, který si stvořili. Jak je to s vámi?
Zřejmě si nás představujete zahrabané v kresbách či mezi panáky, kdesi ve sklepě za tlustými zdmi bez přístupu k dennímu světlu. Přiznávám, že při práci tomu tak někdy je. Ale i animátor musí jíst, chodit po světě a dívat se, co se děje, jinak by neměl o čem točit. A zdá-li se vám, že to, co se v animaci dělá, je moc fantastické a neodpovídá realitě, já zas mám občas dojem, že to, co čtu v novinách či vidím v televizi, je mnohem větší fikcí.
 |
