Popravdě nejde o dokument s pevnou vypravěčskou stavbou, spíše o pásmo čtrnácti sekvencí, které zachycují Gotta převážně v rodinném kruhu. Tedy s manželkou Ivanou a dcerami Charlotte a Nellou, s nimiž se třeba chystá na premiéru pohádky Když draka bolí hlava, či s jeho vnuky při výrobě pomlázky.
Dojde také na zrod pamětní medaile ke zpěvákových osmdesátinám, na nácvik Zvonků štěstí s Charlotte na hodině zpěvu, nahrávání nové verze písně Jdi za štěstím či na rozhovor Gotta s Ladislavem Štaidlem.
Pod hrdým „Special“ se tají záběry, jaké se na videonosičích prodávaly coby doplňkové bonusy, v podstatě náladové momentky proložené hudebními archivy, výseky okamžiků, předkládané naštěstí bez vysvětlivek či komentáře.
Gott například radí dceři, ať je raději primářkou než zpěvačkou, ženě vybírá kabelku a své nové sako glosuje „vychovali mne, že žádné oblečení nesmím mít na veřejnosti dvakrát“. Při rozdávání podpisů chce černou, nikoli zlatou fixu, u dávky léků se ptá, „který prášek je na mozek“.
Melancholii ladovské zimy provází vzpomínkami na doby, kdy ještě na každém rohu „nestály pumpy a samoobsluhy“, venkovskou náladu Velikonoc zpestří zmínkou, že v dětství na kraslici vymaloval celou bitvu u Lipan. Retro vykazuje i německý motiv celoživotní smlouvy s firmou Polydor, která už neexistuje.
Jednotlivé situace od sebe oddělují předěly „Karel: Special“, které působí jako reklamní znělky a jen posilují pocit, že za projektem stála prozaická snaha, jak zužitkovat a doprodat, co z materiálu nasnímaného pro Gottův životopis zbylo.
Je to nostalgické, důvěrné, milé setkání s věčnou legendou, nicméně nejen pro filmařské stránce pasáže označené za „speciální“ v původním filmu Karel opravdu vůbec nescházejí.
