Film znovuobjevuje romský svět

- Od Locarna po Montreal sbíral ceny francouzský film Gádžo dilo, poslední díl triptychu, jímž se režisér Tony Gatlif podle svých slov hlásí "k cikánskému údělu". V tuzemsku prošel obrazovkou, teď nenápadně putuje kiny - a navenek se nic neděje. Možná proto, že Západ jím objevoval romské téma, kdežto my vidíme "jen" film. To je v pořádku: Gádžo dilo vládne tvůrčími kvalitami počínaje hudebním rytmem, který navodí přesnou náladu příběhu, a konče opravdovostí "komparsu" - obyvatel zapadlé romské osady, kde mladý Pařížan hledá zpěvačku z otcovy nahrávky.

A nachází tu svérázného notorika, jenž "svého Francouze" pyšně předvádí hospodě, barvitou komunitu plnou dětí, jež se baví první kocovinou toho bílého "poťapaného ubožáka", a v dívce Sabině i nespoutanost a svobodomyslnost jiné kultury. V babylonském zmatení jazyků, mezi výbuchy kleteb, nadávek a výzev k Bohu, nadaných spíše zvláštní poezií nežli sprostotou či zlobou, se mladík stane jakýmsi místním fetišem - od jeho přátelství Romové odvozují své naivní naděje. "V Paříži jsou Cikáni klidně i kapitáni a prokurátoři, jezdí si v domech na kolečkách, opravují televize a všude je rádi vidí," káže s vírou starý Izidor objímaje chráněnce.
Působivé, přesné, výtečně natočené - ano, to sedí. Ale kde zůstalo novum filmu? Překlenout odlišnost dvou etnik hudbou je vděčný, leč starý nápad; a dívčí smyslnost si "zahrála" už ve snímku Cikáni jdou do nebe. Jenže tam prostředí sloužilo dramatu, kdežto Gádžo dilo se uměleckými prostředky dotýká sociologie.