RECENZE: Po Nedotknutelných pohladí i Výjimeční, ale předvídatelně

Autoři slavných Nedotknutelných Olivier Nakache a Eric Toledano přišli znovu s vlajkou humanity. Tehdy mladík z okraje společnosti učil žít bohatého invalidu, nyní jejich hrdinové dělají totéž s autisty.

V podstatě jde o láskyplné záchranáře hasící věčné průšvihy svěřenců, které zařizují humor, byť místy hraniční, na účet postižených. Pouze Vincent Cassel coby uštvané dobračisko, jež neumí nikoho odmítnout, baví i jako nešika v lásce.

Práce pečovatelů o nejtěžší pacienty, které jinde nechtějí, je nepochybně obdivuhodná, kresba prostředí autentická, výraz civilní – ale film sám naprosto předvídatelný. 

Včetně typicky francouzské „multi kulti“ idyly, kde spolupracují žid s muslimem, černí s bílými a chudí s ještě chudšími, včetně byrokratických kontrol stavějících povolení nad pochopení, včetně postavy nespolehlivého nováčka, jenž prohlédne. 

A včetně stavby vyprávění střídající naději s výbuchem a znovu totéž. 

Výjimeční

65 %

Francie, 2019, 114 min

Režie: Olivier Nakache, Eric Toledano

Scénář: Olivier Nakache, Eric Toledano

Hrají: Vincent Cassel, Reda Kateb, Aloïse Sauvage, Hélène Vincent, Alban Ivanov, Darren Muselet

Zkrátka po filmařské stránce Výjimeční ničím nepřekvapují, ač jsou divácky vstřícní, protože až dojemně pozitivní. 

Německý Narušitel systému je však převyšuje, neboť v podobném tématu si dovolil pochybnosti a soustředěním na jeden osud zasáhl více než kolektivní pocta s kamufláží komedie.