Z charakteristik přátel vybírá dokument vtipné zkratky. Někdo vidí ve Žbirkovi tichého vytrvalce, jiný si všímá, že má „vždycky zapnutý horní knoflík u košile; musí to škrtit, ale je to takové... britské“.
Přesně tak působí, dojemný zamlada i dnes, s brýlemi i bez nich, zdrženlivě nevtíravý, ale poctivý i vůči sobě, aniž by se schovával za pózy či fráze o umění.
„Člověk potřebuje dávku fanatismu, klapky na očích, dejme tomu egoismus,“ popisuje věcně svou profesi, která s poklidným rodinným životem zrovna neladí.
Přesto o soukromí poví dost; opět se samozřejmostí, v níž nostalgie versus nadhled vedou čestný nerozhodný zápas. Odvypráví historku, jak se jeho otec seznámil s matkou Angličankou v tamním hostinci, kde omylem vypil její skleničku.
Jak se narodil Mekyho starší bratr, se kterým maminka přijela za tatínkem ještě před uzavřením hranic po komunistickém převratu v roce 1948. Aby rodina mohla být pohromadě, obětovala vlastní svobodu, čte se mezi řádky.
 |
Se svým sourozencem sdílel Miro Žbirka nadšení z muziky 60. let a vyloženě se rozzáří, když se vyznává: „Těší mě, že jsem se tenkrát nespletl, že tahle hudba zůstala nadčasová – na rozdíl od tehdejších hesel Lenin věčně živý.“
Ať mluví o čemkoli, pořád působí ostýchavě, jako by se bůhvízač ospravedlňoval, ale to patří ke Žbirkově přirozenosti a k jeho osobnímu kouzlu. Podobně jako nenucený humor, s nímž třeba na poznámku „moc kecáš“ pohotově odvětí „díky za pochvalu“.
Dokument však zprostředkuje i chvíle, ve kterých se Meky přes veškerou upřímnost, otevřenost a nezáludnost odmlčí. Silné okamžiky, kdy těžko hledá slova, se vážou třeba k bolestné ztrátě bratra nebo k autonehodě Mariky Gombitové; tady odmlku vyplní nenásilně a přiléhavě jejich společná píseň.
Snímek má vůbec oporu v archivech, kde vedle vyloženě hudebních záznamů vyhledává znaky doby, počínaje anketou odsuzující „vlasáče“ a konče soutěží Bratislavská lyra, jejíž normalizační patina se jeví s odstupem úsměvnější.
„Vyhráli jsme a hned nám zakázali točit desku, kvůli článku v Rudém právu, že prý jsme moc kosmopolitní,“ shrnuje zpěvák absurditu éry, již dokreslují výpovědi legend slovenské pop-music – Lehotského, Lučeniče, Peteraje – i zábavně sestřihané verze týchž skladeb z různých období. Což je vděčný princip, který se několikrát opakuje.
Zajímavé je, jak za všech okolností, i za největší slávy, zůstával Žbirka nohama na zemi. Když vyhrál Zlatého slavíka, v dochovaném rozhovoru žertuje: „Koupil jsem si oblek, naučil se jíst příborem.“ Jeho humor je stejně nevinný a odzbrojující jako dobové fanynky.
Podstatu Žbirkovy stabilní kariéry vystihl trefně Kamil Peteraj: „Nebyly v tom žádné manažerské prášky“. Totéž platí pro dokument Meky: je zkrátka a dobře čistý. Člověk si mimoděk uvědomí, kolik autorských hitů Meky stvořil, a současně ocení, jakou zdrženlivost si uchoval, když bez vytáček popisuje své rozchody s první ženou i s kapelami.
Jistě, některé motivy jsou až příliš očekávatelné, nesmí chybět Abbey Road a nabitá aréna ve finále, ale vždycky znovu vyhrává „civil“ čili hlavní aktér tvrdící s omluvným úsměvem: „Já už vůbec nevím, jestli jsem inteligentní.“
Je to příjemná podívaná. Žádná kázání, žádná vzletná moudra, žádné vzkazy lidstvu. Prostě Meky.
