Muž více než devatera řemesel, divadelník, zpěvák, textař, básník, skladatel, spisovatel, kabaretiér, filmař, grafik, výtvarník, sběratel a režisér, oslaví za pár dní osmaosmdesátiny.
Ale navzdory věku, přinejmenším v dokumentu s podtitulem Lehce s životem se prát, nepěstuje Jiří Suchý stesk, nostalgii ani bolestínství. „Říkají mi, že když míjím bývalé sídlo Semaforu, musí mi být smutno. Asi musí, jenže není, jak to mám udělat? Já neumím želet,“ vyznává se. Díkybohu.
Jeho portrét v režii Olgy Sommerové je sice laděn povětšinou pamětnicky – navíc souběžně se vstupem snímku do kin vychází k výročí scény kniha Semafor: šedesát let v jednom představení – nicméně nedrží se přísné chronologie. Skáče napříč časem i tématy, k některým se vrací, takže občas ztrácí dramaturgický řád i vypravěčský rytmus.
Ale na drobné zádrhele se snadno zapomíná pod vlivem nakažlivé, nenásilně pozitivní nálady v rytmu swingu a rokenrolu. Třebaže plátno sleduje i semaforskou současnost včetně Suchého kouzelné improvizace při výpadku paměti, hlavní zbraní zůstávají mnohdy unikátní černobílé archivy, třeba divadelní podoba muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, a také opakované potvrzení, že dobové hudební „klipy“ uměly opravdu parádní stylizaci.
Dědictví mírnosti
Nicméně často Suchý vystupuje „mimo roli“ a činí tak opět s civilně uměřeným vtipem, ať si zahraje na malého kluka v klatovské lékárně, nebo se vyznává z víry, protože „před velkým třeskem byl netřesk, něco ho přece muselo nakopnout“.
Samo sebou silnou kapitolu představuje osobnost Jiřího Šlitra, strhávající k smíchu a potlesku i v hledišti kina, překvapivě se však Suchý nevyhýbá ani vlastnímu rodinnému soukromí. S láskyplným obdivem hovoří o zesnulé manželce a jejich syn přesně vystihne podstatný rys otcovy povahy, když sdělí: „Mám po něm mírnost.“
Nechybí bratr Ondřej ani vnoučata, vyprávění o rodičích a dětství v komži ministranta či ve skautském úboru. Zábavně, bez sebedojímání Suchý komentuje fotografie a domácí videa z Vánoc či oslav dětských narozenin, kde po boku jeho potomka figurují Formanovi synové či dcera Věry Chytilové. A svou sběratelskou vášeň dokládá mimo jiné kolekcí cínových vojáčků.
Některá setkání, třeba s Milošem Formanem, do profilové mozaiky přirozeně zapadají, jiná, například inscenovaná návštěva Karla Gotta, působí trochu uměle.
Také normalizační éru Semaforu bez Suchého shrne dokument jedinou obecnou větou, je znát, že režisérka nechce svého hrdinu drásat, vydírat, dolovat z něj hořkost či ukřivděnost. Filmařsky vzato jde o solidní, poctivý, nikoli však průlomový snímek hodný známky mezi šedesáti a pětašedesáti procenty, jehož délku občas divák pocítí.
Ale mnohem častěji se přistihne, že si tiše zpívá společně se Suchým a že je podvědomě možná rozněžnělejší než sám hlavní aktér. Tím lépe pro dokument.
