Bez historického pozadí by zbyla tuctová historka o ženě, která v mužích budí nezřízenou vášeň. V tom se ostatně podobá románové hrdince z dílny svého osudového milence Pierra Louyse – a právě reálná jména z uměleckého prostředí Paříže sklonku 19. století poskytují filmu zajímavější rysy, byť v duchu festivalového sloganu „poznávání erotiky prostřednictvím fotografického a literárního vztahu“.
Kolem ústřední postavy Marie, posléze rovněž známé autorky, se to hemží básníky, od vlastního otce až po nápadníky. Bohatšího si vezme, s přitažlivějším udržuje i s trpným požehnáním manžela poměr. Avšak nejen s ním: jako by předznamenala heslo Brigitte Bardotové Jednou se všichni setkáme v posteli, Curiosa do erotických propletenců včetně lesbických zapojí postupně Pierrovu alžírskou milenku, jeho kamaráda či jednu z Mariiných sester, které připomínají hrdinky knih Jane Austenové, pouze v salonním flirtu daleko zběhlejší.
Francouzský ráz spisovatelských salonů se přenáší i do ložnic, kde ústřední pár pěstuje rozvernou zhýralost. „Naučím tě neřesti, budeš mi psát o rozkoši,“ slibuje Pierre dychtivé žákyni Marii. Zálibná hra spodniček, živůtků, knoflíčků a korzetů se však brzy zbaví dráždivého závoje, taktovku převezmou akty bez tajemství, počínaje názornou tvorbou erotických fotografií a konče katalogem ženských zadnic.
Nahoty plné intimních detailů je hodně, nicméně v takové četnosti a stylizaci už skoro neúčinkuje, diktuje ji spíše exhibice než smyslnost. Paradoxně silnější zásah mají citované úryvky veršů či korespondence.
Erotika je samozřejmě prodává, ovšem jinak jde o kostýmní životopisné melodrama včetně banality kolem nejasného otcovství, jehož aktéry jsou vesměs umělci, případně ti, kdo se za ně považují. Věrný otisk tu nachází dobový směr zvaný parnasismus, jenž stavěl na myšlence umění pro umění a který i do současného filmového pojetí plného sexu vnáší odtažitost.
Jakkoli dopadla průměrně, v jednom ohledu však může Curiosa kinematografii alespoň zpětně prospět. Stačí totiž, aby osobnosti Pierra Louyse odebrala senzacechtivý fotoaparát a obrátila pozornost spíše k jeho neméně skandální knize, která zrodila pozoruhodnější filmové přepisy. Ať už klasiku s Marlene Dietrichovou nazvanou Žena a tatrman, nebo Tajemný předmět touhy v režii Luise Buňuela, který uměl dát publiku zničující posedlost pocítit, nejen o ní vyprávět.
