Emil Boček má za sebou jako pilot-stíhač československé 310. stíhací perutě 26...

Emil Boček má za sebou jako pilot-stíhač československé 310. stíhací perutě 26 operačních letů. Říká o sobě, že je z žijících pilotů RAF ten nejmladší. | foto: Post Bellum

Z východu nebo západu, hlavně bojovat proti té nacistické sprosťárně

  • 6
V jednom záznamu stojí: „Zase nám odešla jedna mašina, už aby Američané poslali svoje Liberatory.“ Další zápisek obsahuje stručný údaj: „Počasí se trochu zlepšilo. Cigarety, tabatěrka.“ A nechybí ani žádost tehdy sedmnáctileté dívky o přijetí k armádě; musela ještě půl roku počkat.

Na půdorysu dokumentu Bojovníci ze západní a východní fronty – deníček RAF, který v nedělní premiéře uvede ČT, vzpomínají lidé, kteří za druhé světové války oblékali uniformy britského královského letectva, bojovali u Tobruku či prošli frontou na území Sovětského svazu. Emil Boček, Pavel Vranský, Viktor Velemín, Pravomil Raichl. Někteří se už odvysílání snímku, který natočil režisér Oliver Malina Morgenstern, nedožili, za jiné mluví jejich potomci. Například muzikant Richard Tesařík vypráví o svém otci, nositeli titulu Hrdina Sovětského svazu, který byl přesto vězněn.

Slovo dostali rovněž historikové jako Zdenko Maršálek nebo Jaroslav Čvančara, ale také básník Jaroslav Seifert s citátem To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě, odkazujícím k 14. březnu 1939.

Neschází současná podoba památných míst od Normandie po Buzuluk, ale hlavně pozoruhodné osudy propojené společným motivem. Tehdy neřešili, jestli se probít raději k východní, či k západní jednotce, ostatně podle historiků si nemohli ani vybírat. Podstatné bylo, jak líčí jeden z pamětníků, který se shodou okolností dostal i s bratrem pomocí dunajského parníku a turecké lodi až k Tobruku, „bojovat proti té sprosťárně a ponížení“.

Samy útěky z obsazeného Československa znamenaly riziko, ať pokusy končily na slovensko-maďarském pomezí v úřadovnách gestapa, nebo v sovětských lágrech. Tak třeba Ivan Solovka putoval z věznice v Poltavě, kde se v jedné cele tísnilo na padesát lidí, až do sibiřské tajgy, kde si věznici museli postavit vlastníma rukama.

Bojovat často odcházely celé mužské části rodin. „Máma tak vypravila za hranice tátu, mne i bratra, jenže tatínka pak Ludvík Svoboda odmítl do jednotky vzít kvůli jeho věku a zdraví,“ líčil Vranský.

Samostatnou kapitolu snímku tvoří takzvané Wintonovy děti, včas odvezené před Hitlerem do Anglie, kde se pak hlásily do služby, sotva dosáhly dospělosti – jako Margita Rytířová pracující na letišti nebo Jiří Kafka coby střelec a radista.

A hořkou tečku tvoří perzekuce hrdinů ze strany komunistického režimu. Západní odbojáři byli „imperialisté“ – a ti východní zase mohli vyprávět pravdu o gulagu.