Není prvním, kdo se ve studii rozpadu osobnosti v nejlepším slova smyslu vyprodal. Svedli to Karel Hašler i František Smolík ve dvou verzích Batalionu, Vladimír Menšík v Ikarově pádu a Tažných ptácích, Josef Vinklář v Hadím jedu, Rudolf Hrušínský v Naději, celá sestava hvězd ve filmu Dnes naposled.
Švehlíkův hrdina je do značné míry svázán autobiografickou předlohou Josefa Formánka, jejíž autor určil půdorys soustředěný zejména na protialkoholní léčebnu i vypravěčův jazyk.
Ale když si literární zátěž člověk z vlastního diváckého zážitku podvědomě škrtne, zbude syrová podstata. A ta má tedy sílu.
Platí tu, že čím hůř pro ústřední postavu, tím lépe pro film. Švehlík se nebojí realistické krajnosti, když se jen v trenkách souká za volant nebo se choulí do vlastních křečí jako zvířátko zahnané do kouta. Kde se řídí výrazem, nikoli slovy, zosobňuje naprostou ztrátu důstojnosti, hrdosti, soudnosti.
Východisko příběhu má poněkud propagační nádech, třebaže odpovídá skutečnosti, ale závěrečné titulky vrátí nadějnou linku zpátky na tvrdou zem. Sdělují totiž, jak doopravdy skončily svůj boj ostatní postavy, odvozené z Formánkových spolupacientů. A to není zrovna happy end.
