Národní divadlo

Národní divadlo - Národní divadlo v Praze. Podvečer. | foto: Zdeněk Ondra

Zdařilá freska o ztrátě iluzí a marné touze

Hra rakouského dramatika Arthura Schnitzlera Duše, krajina širá z roku 1911 se na českých jevištích čas od času objeví. Teď ji uvádí Národní divadlo.

Z dřívějších verzí připomeňme inscenaci Karla Kříže v Městských divadlech pražských (1983 v české premiéře pod titulem Neznámá pevnina) či Smočkovu vinohradskou (1992). Obě, jedna v komornější podobě, druhá jako "velké plátno", inspirovaně přiblížily vynikajícího autora, jehož metoda budování dramatického oblouku v mnohém připomíná Čechova.

Stále přitažlivá hra vypovídá nejen o citovém zmatku a vyprahlosti bytostí z počátku 20. století, ale soudě podle nové inscenace Ivana Rajmonta nastudované se souborem Národního divadla i o pocitech, zmarněných iluzích a neukojených ambicích, jak je prožíváme teď.

Továrník Hofreiter (David Prachař) byl své manželce Genii (Sabina Králová) nevěrný, po ukončení poměru usiluje o další ženu, i když o ni má opravdový zájem jeho nejlepší přítel, nevybavený  ovšem patřičnou mírou donchuánství. Hofreiter se však začne chovat téměř nepříčetně, když také jeho manželka absolvuje galantní dobrodružství. Vyzve jejího mladého milence na souboj.

Hlavní postava takřka impresionisticky vybarvené mozaiky různých charakterů a situací je sice – podle slov vlastní manželky – "ješitný gauner", ale zároveň běs toužící po adrenalinových zážitcích i člověk existenciálně vykořeněný. David Prachař ho ztvárňuje s obvyklou technickou bravurou jako bytost znepokojivě neurotickou, v níž lze tušit i latentně probublávající šílenství.

Ke kladům inscenace  patří to, že plejáda figur a figurek je vykreslena v přesných charakteristikách, takže i na malé ploše zaujmou různé variace nedobrého stavu "duše" tehdejší i dnešní doby. Ukazuje se v tom síla souboru naší první scény: o žádné postavě  nelze říci, že je jen do počtu.

Slušelo by se jmenovat všechny, připomeňme alespoň Jana Novotného či Rudolfa Stärze a hostující mladíky, režisérova syna Filipa a studenta DAMU Vojtěcha Dyka. Bizarní záliby, psychosociální tiky i nasazování společenských masek vytvářejí se šarmem a neokázalou profesionalitou.

Ve Schnitzlerově hře i Rajmontově inscenaci se setkává komické s tragickým, v nejlepších scénách splývají. Nejvýrazněji v situaci, kdy Hofreiterova manželka a matka jejího milence (Eva Salzmannová) konverzují, zatímco proběhl zmiňovaný souboj, o němž matka nic netuší.

Fatálnost situace je kromě výkonů obou hereček podtržena otevřeným a podezřele nasvíceným prostorem. Výraznou položkou inscenace je hudba Petra Kofroně: pod mondénními konverzačními šarvátkami z tenisových kurtů i alpské chaty se občas ozývá nervní zvuková stopa, využívající též motivy ze Straussových valčíků.

Rajmontovu fresku o ztrátě perspektiv, životě bez lásky i marném toužení považuji za výrazný úspěch inscenačního týmu Národního divadla.