Tabori je jedním z těch, kdo byli svědky šoa neboli vyhlazení, o němž se hovoří častěji pod zavádějícím pojmem holokaust. A právě trauma člověka, který přežil Osvětim, prostupuje celým Taboriho dílem.
Šílený osten této zkušenosti je skrytě přítomen i v Hromadné vražedkyni. Autor se zde vyrovnává a "účtuje" nejen s mnohotvářnou obludností a neuchopitelností života, ale především sám se sebou. Je náš život, ono cosi mezi narozením a smrtí, něco víc než "smích za kostelem"? ptá se jedna z postav hry.
Scéna připomíná jakousi vrátnici - stolek, pracovní skříňky, světelný panel. Za plentou se později objeví stojatá postel, jakoby připravená pro nějaké "sado-maso" praktiky, která se nakonec promění v zařízení podobné elektrickému křeslu. Po celé představení jako výsměch prozřetelnosti bdí nad scénou - z obrazovky překryté deskou s kruhovitým otvorem - neúčastné živé lidské oko.
Hlavní postavy se během hry proměňují nebo spíše nadreálně mutují: hostující Mariana Chmelařová v roli pojmenované Amanda Schmerglová "začíná" v první části jako poradenská služba pro sebevrahy. V zastoupení přítele navštíví poradnu jistý Kropachek (Michal Bumbálek), který se v druhé části coby Don John svěřuje s
tajemstvím svého života prostitutce.
Spojováním vysokého s nízkým až přenízkým připomíná Taboriho hra groteskní prózy Ladislava Klímy. Don John se pohybuje v odpudivě znečištěném jaegrovském spodním prádle, pod nímž se rýsuje něco jako olbřímí úd, ale spíše jde o kýlu. Hromadná vražedkyně se dostává se svými příběhy ke slovu až v závěrečné části.
Chmelařová spojila všechny tři persony své postavy v jeden neoddělitelný celek, aniž smazala jejich výraznost: nevážného předstírání vážnosti, barvotisku, kruté ironie nebo čítankového patosu odvažuje vždy přesně. S menšími výhradami (občasné přehrávání) totéž platí i o Bumbálkovu Donu Johnu Kropachekovi.
Méně výrazný, ne-li až příliš upozaděný, je Petr Alexander v roli výpomocného vykonavatele Giuseppa Tomaschewského, který nakonec umírá na výše zmíněném elektrickém křesle.
Přes všechno popírání a doslovné rozmetávání všech myslitelných jistot nelze o Taborim říci, že je nihilista nebo "negativista". V jeho případě totiž za vším, tu více, tu méně zřetelně, prosvítá sekularizovaná, ale neporušeně židovská touha po smíření. V Hromadné vražedkyni o ní vypovídá příběh jurodivého Mordechaje osvobozujícího zvířata ze zoologické zahrady.
