Osm let stará kniha Petry Hůlové Strážci občanského dobra překvapila pohledem hlavní hrdinky, pro kterou byla doba před revolucí lepší částí života. V její rodině tak neutuchá spor, zda se máme lépe nyní, nebo před listopadem 1989. Hůlová na novelu nyní navazuje druhým dílem, který sepsala jako divadelní hru a kde se její hrdinové objevují v aktuální době.
V pražské Meetfactory ji inscenuje režisér Adam Svozil, premiéra bude v neděli. V jedné z hlavních rolí se vedle Natálie Drabiščákové či Zoji Oubramové objeví herec Tomáš Petřík.
Jakou máte přesně v novince roli? Můžete ji trochu popsat?
Antikomunista. Manžel Milady, jedné ze sester, které spolu vedou od „sametovky“ ideový spor o správnosti směřování české společnosti. Je to výtvarník, skoro už padesátník, jeden z „užšího kruhu“ kolem knížete. Ten, který dělal revoluci a dodnes urputně hájí hodnotu lidské svobody. Člověk se sentimentem po kvasu devadesátých let, kdy se mu dařilo prosadit své dílo, nyní tápající bez většího úspěchu v marasmu rozdělené společnosti, zoufalý z toho, že ani jeho syn, který žije v zajetí sociálních sítí, není schopen docenit to, co on pro něj v „potu a slzách“ vybojoval. Svobodu.
Nakolik jste ztotožněn s názory vaší postavy?
Musím říci, že velice. Nezažil jsem větší euforii, než v listopadu 1989. Bylo mi dvacet let, byl jsem s „holýma rukama“ 17. listopadu na Národní třídě, pak odvezen antonem na svůj první výslech, pak přišla studentská stávka na DAMU, účast na každé demonstraci, výjezdy s letáky mimo Prahu, bušení srdce a pocit, že bojuji za svět, který už navždy zůstane krásný, svobodný, plný té dneska vysmívané pravdy a lásky a že demokracie už zůstane neohrožena.
A také jsem věřil, že lidé si těchto hodnot nepřestanou vážit a budou je chránit. Ale dost lidí později, v lepších časech, evidentně postihla ztráta paměti a pro mladou generaci je toto vše, řečeno slovy mé postavy, už jenom nuda. Historie. Samozřejmost. Tak si někdy připadám s tou nostalgií po budování mladé demokracie stejně směšný jako ta postava Standy ze hry. Potud tedy názorové ztotožnění.
Hra Petry Hůlové navazuje na její stejnojmenný román. Je potřeba, aby jej divák znal?
Myslím, že ne.
V knize vzpomínali „poražení“ s nostalgií na dobu před listopadem 1989. Jak se jim žije nyní? Zlepšila se jim nálada?
V jistém smyslu ano! Protože „pravdoláskaři“ byli ve volbách poraženi. Situace v rodině v podstatě kopíruje situaci v české společnosti. Frustrace strážců odkazu revoluce a Václava Havla, reprezentovaná Miladou a Standou na jedné straně a rodící se rozpínavost relativizace a revize polistopadového vývoje i radikalizace části společnosti, reprezentovaná Marií, na straně druhé.
Hra sleduje děj rodiny po celý letošní rok. Dopouští se v případě druhé poloviny roku nějakých vizí, co by nás mohlo čekat?
No jo. Je tam vítěz. Ale to bych asi neměl prozrazovat. Mě na tom baví, že v tom kolotání těch tragikomických postav můžeme vidět vlastní omezenost, tvrdohlavost, neústupnost. A také to, že i když se zaštiťujeme tolerancí, vůbec tolerantní nejsme a kolikrát už nejsme schopni rozeznat, co je pro nás opravdu dobré a prospěšné.
