Truffaldino chytne za ruku svou Smeraldinu a pronese: „A teď je teprve všechno tak..., jak má být.“ Miroslav Donutil nechává uprostřed závěrečného souvětí o něco delší pauzu a podívá se ke stropu Národního divadla, jako by si chtěl naposledy vychutnat ten pohled z prken první scény.
Spolu s koncem Sluhy dvou pánů po dvaadvaceti letech to je pro něj totiž možná i rozloučení s Národním divadlem, kde hraje od roku 1990 a kde od roku 2013 s tímto kusem pouze hostuje. „Dnes stojím na těchto prknech patrně naposledy, i když staré přísloví říká: Nikdy neříkej nikdy. Chtěl bych poděkovat za těch pětadvacet let všem kolegům, se kterými jsem se na prknech Národního a Stavovského divadla mohl potkat. Byli to báječní kolegové. Chtěl bych poděkovat svým kolegům, kteří se mnou dnes a po celou dobu Sluhy dvou pánů hráli. Šestistá repríza - úžasná věc. Beru to jako dárek. Jsem hrdý na to, že jsem mohl být členem Činohry,“ pronesl dojatý Donutil, který si vzal slovo hned po konci představení.
Následuje dlouhotrvající potlesk, který dělá definitivní tečku za rekordní inscenací Goldoniho hry, již v roce 1994 pro Národní divadlo zrežíroval Ivan Rajmont. Ten se několik měsíců před svou smrtí dohodl s uměleckým vedením divadla, že Sluhu dvou pánů, o kterého byl stále nebývalý zájem, ukončí důstojně. Vzhledem k opravám Státní opery a vytíženosti historické budovy totiž hrozilo, že by se rekordní inscenace stěhovala do Stavovského divadla.
Sluhu dvou pánů v Národním divadle poprvé uvedli 30. června 1994, oficiální premiéry se pak dočkal 22. září. V té době byla v polovině mandátu první vláda Václava Klause, za šest dní se měl potopit trajekt Estonia a v britské singlové hitparádě zrovna vládla Whigfield se svým Saturday Night.
Už pohled na původní obsazení má nádech historie. Spolu s tehdy třiačtyřicetiletým Donutilem se totiž na role Pantalona a Lombardiho chystal Jiří Kodet a Josef Kemr. Ani jeden z bardů však do novinky ze zdravotních důvodů nenastoupil a premiéra se posouvala z dubna na září.
Pryč z nadoblačných výšin
Jak se uvádí v (již třetí verzi) programu k inscenaci, Národní divadlo počítalo se stovkou repríz. Tehdejší šéf činohry Ivan Rajmont vyslyšel přání ředitele Jindřicha Černého, který si stěžoval, že repertoár Národního divadla je příliš intelektuální. „Dramaturgové se pohybují kdesi v nadoblačných výšinách, neberou v úvahu realitu a činohra neumí své diváky ‚normálně’ bavit,“ citoval Rajmont ředitelova slova z podzimu 1993 u příležitosti čtyřsté reprízy. Sáhl proto po klasice Carla Goldoniho z roku 1745 a populárním Miroslavu Donutilovi, který tehdy s Divadlem Husa na provázku hrál po celé zemi i v Evropě.
Šest set repríz poté se Sluha dvou pánů definitivně loučí, zahrál si v americkém Clevelandu i New Yorku, vyšel na DVD, v rolích se vystřídalo na třicet herců. Vedle Donutila po celou dobu vydržel jen Jan Novotný v roli hostinského Brighelly. „Je smutné, že to končí pro pana Donutila, ale zase je asi dobře, že se končí v tom kulminačním bodě,“ říká po derniéře Igor Orozovič, který do role Florinda naskočil hned ze začátku svého angažmá a hraje ho nyní čtvrtou sezonu.
Zvěsti o tom, že Donutil ve Sluhovi často improvizuje a pro ostatní je tak těžké s ním hrát, odmítá. „Naopak, za poslední dobu se vše zakonzervovalo. Možná to bylo na začátku, když inscenace vznikala. A je skvělé, že to pan Donutil dokáže hrát tak, že to jako improvizace vypadá,“ dodává Orozovič. Za pravdu mu dává i Vilém Udatný, který v letech 1996-2006 hrál Silvia. „Říká se, že je Mirek improvizátor, že si dělá, co chce, ale ono to tak docela není. Já to měl vždy přesně, nikdy jsme nevypadávali z textu,“ vzpomíná herec.
„Dobré je docílit toho, že se herec představením baví. Myslím, že Mirek Donutil se tím bavil od začátku. I já jsem sem vždy chodil na lehký úsměvný večer, kterým se sám jako herec pobavím,“ dodává Udatný.
Diváci tedy v úterý naposledy na Truffaldina naházeli krajíce chleba a naposledy si mezi sebou poslali růžový puding „pudlik“; sluhu dvou pánů pak nechali po šestisté odejít ze scény, tentokrát nadobro.
