Čítankový vzor, zhmotněná předzvěst revoluce, by se dnes asi divil. Lidského trápení, jaké měli jeho kolegové na scéně, jsou pořád veletucty a světlých zítřků i cest k nim stále fatální nedostatek.
Inscenace Romana Poláka směřuje k takovému či podobnému zjištění. Nil v podání Vladimíra Hajdu je mnohem víc než člověkem práce, jasné hlavy a nezkalených myšlenek necitlivým a samolibým frackem; ale co naplat. Gorkij přes všechno nihilistické lamentování kostelního pěvce Tětěreva napsal svou hru jinak. A režisér a herci její základní téma permanentně přemáhají. Není pochyb, že to dělají většinou znamenitě. Nedostatek tématu, respektive souboj se strukturou textu, její ohýbání a lámání vede k herecké ekvilibristice - bravuře, jež ovšem stojí místy na jevišti opuštěná, bez opory silného sdělení.
Zora Kolínská, Akulina, matka rodu, si už při vstupu na scénu postěžuje na chlad a hned ho zažene panákem vodky. A ještě a ještě. Alkoholička už ovšem nemůže plnit svou kvoční roli. A tak s noblesním nadhledem sleduje rozpad všeho, čemu kdysi věřila. Dokonce i náznak milostného vztahu s Tětěrevem je jen soubojem o flašku. Tětěrev Borise Farkaše si leje vodku z lahve rovnou do žaludku, válí se po stole a po ženských, ruce na lahvi nebo dámském zadku, špička boty v klávesách piana. Nešťastlivec z Ostrovského Lesa připepřený pořádnou dávkou nevíry a vybavený pozoruhodnými postřehy, které trefují každou dobu. Vždyť hrdinové byli vždycky vlastně hlupáci, a parchanti ti nejrozumnější lidé. Tětěrev je nejkomplexnější postavou inscenace, jejíž smysl je jasný i ve chvílích, kdy beze smyslů ztvrdne na podlaze.
Taťána Marty Sládečkové se zalyká zoufalstvím, ptáčník Perčichin Petera Šimuna se málem dokáže proměnit v hejla, Jelena Jany Kolesárové má často odhalená kolena a dlouhý jazyk. Otec rodiny Bezsemenov Ĺudovíta Moravčíka občas bezmocně zařve, ale jinak i ten největší malér, dceřin pokus o sebevraždu, vyřeší úhledným uspořádáním židlí kolem stolu. Vše chytré, dobře zahrané, moderní. Jen smyslu jako by se tomu všemu dostávalo stále méně a méně a představení bylo delší a delší.
Gorkého Měšťáci byli na Slovensku inscenací minulé sezony. Jejich vztahy ke slovenské skutečnosti jsou tedy zřejmě ještě jiné, než o jakých se můžeme dohadovat my.
|
Maxim Gorkij: Scény z domu Bezsemenovových - Měšťáci | |
|
překlad |
Ján Ferenčík |
| úprava a režie | Roman Polák |
| dramaturgie | Barbara Gindlová |
| hudba | Anton Popovič |
| kostýmy | Simona Vachálková |
| scéna | Bára Křístková a Markéta Oslzlá |
|
Festival Slovenské divadlo v Praze, Palác Adria 8. února | |
