RECENZE: V Rokoku prší, voda stoupá a lidé se prostě nepoučí

Hra Petera Ustinova A voda stoupá rozvíjí biblické téma potopy a převádí ho do moderní doby mezi nepoučitelnou anglickou smetánku. Ta se místo řešení reálné hrozby dál zabývá svými malichernostmi. Od listopadu ji můžete vidět v pražském Divadle Rokoko.

Záběr z druhé části hry A voda stoupá | foto: Městská divadla pražská

Britský herec Peter Ustinov, držitel dvou Oscarů, byl neméně úspěšným dramatikem. Jeho tvorbu chtěl u nás představit už jeho blízký přítel Jan Werich. Tehdy to ale doba nedovolila. Dnes se již naštěstí Ustinovovo moderní podobenství o potopě může inscenovat volně, a tak začátkem listopadu představilo pražské Divadlo Rokoko hru A voda stoupá v režii Ondřeje Zajíce.

Spolu s ním se přeneseme do života anglické smetánky na okraji Londýna, abychom poznali její uzavřený elitní svět, plný nadutosti, opovržení a pýřivého sebevědomí. Prší. Dostáváme se do honosného sídla plného hostů toužících po milostném románku. V domě jsou přítomni i dva detektivové lačnící pro změnu po odhalení nějaké té nevěry.

Bláznivou kulisu dokresluje starý pomatený otec, který za přítomnosti své nemluvné schovanky shromažďuje tabatěrky, krabičky a jiné harampádí. Za okny stále prší.

A voda stoupá

40 %

Divadlo Rokoko

premiéra 9 listopadu 2013

režie: Ondřej Zajíc

hrají: Máša Málková, Pavel Juřica, Henrieta Hornáčková, Zbigniew Kalina, Zdeněk Dolanský, Jiří Klem, Radim Kalvoda, Stanislav Lehký, Františka Brzobohatá

Smetánka si uprostřed hašteření a milostného zaplétání nevšímá, že voda opravdu stoupá. Pršet nepřestává, ani když se před běsnícím živlem ukryjí na střechu domu. Teprve tady všem dochází, že blížící se povodeň biblických rozměrů je odplatou za jejich hříšné životy a nesmyslné hašteření.

Pointa zní trochu banálně a bohužel se stejným pocitem odchází i divák. Zajímavě pojatá druhá polovina, kdy promočení herci hrají za neustálého tečení vody, totiž už hru nezachrání od příliš ukřičeného začátku, kde se jen mlátí dveřmi a máchá županem. Hercům nelze upřít snahu dostát komediálnosti svých rolí, ovšem v takovém případě nemůže při sebelepší autorově myšlence inscenace vyznít jinak než jen jako dětinské pohrození prstem nad nepoučitelným lidstvem.