Některé příběhy jsou natolik pravdivé, že jim neuvěříte. Tímto mottem provází tvůrci příběh texaského chlapce, který jednoho dne zmizel a po třech letech se jako zázrakem zase objevil.
Režisérka Petra Tejnorová přiznává, že ji spolu s dramaturgem Janem Tošovským inspirovala skutečná událost. „Touha najít někoho, koho jsme ztratili, je stejně silná jako touha být někým jiným, možná proto tak rádi věříme ve šťastná shledání,“ přibližuje téma třicetiletá režisérka.
„Nalezený kluk se vrací do rodiny za velmi nejasných okolností. Jeho příběh se vypráví z pohledu tří aktérů, skládá se před očima diváka a postupně odhaluje svá zákoutí,“ popisuje detektivní zápletku herečka Hana Vagnerová.
Náročná podívaná
Diváci tak uvidí případ z pohledu vyšetřovatele, onoho tajemného nalezence a jeho sestry, což je právě role pro Vagnerovou. Předchozí postavy ztvární Michal Sieczkowski a člen kapely Vložte kočku Jiří Konvalinka. Každý z nich vyjeví divákům svoji verzi případu. „Přináší odlišné úhly pohledu na jednu věc. Divák ani chvilku netuší, kde ta pravda skutečně je, a musí si na to utvořit svůj vlastní názor,“ popisuje herečka.
Žádné finální rozřešení však Nick nepřináší. „Záleží spíš na tom, komu se divák rozhodne uvěřit. Má k dispozici fakta a tři výpovědi,“ dodává Vagnerová. „Ptám se po tom, kdo má pravdu? Jak ji poznat? A kdo je nevinný? Každá nová informace, kterou dostanete, je totiž dílkem skládačky, který může zapadnout na různá místa příběhu,“ říká Tejnorová. „Divák se na konci bude muset rozhodnout, ke které verzi se přikloní a zda jí uvěří. A to bez veřejného hlasování či jakékoli plánované interakce. Musí se rozhodnout sám před sebou,“ upozorňuje.
Režisérka kus navíc pojala jako náročnou audiovizuální podívanou. „Kromě tří herců, dvou stolků, židlí a dvou pláten se na scéně vyskytují dva kameramani, kteří snímají jevištní akci, zachycují detaily předmětů, ale i tváří,“ popisuje Tejnorová.
„Výstup z kamer jde přímo na plátno. Nemáme střižnu, která by obraz zpracovávala. Snažíme se co nejvíce točit v rámci jednoho kontinuálního záběru,“ vysvětluje režisérka specifický postup.
„Kombinuje divadelní jazyk s tím filmovým. Není to však bezúčelně,“ shrnuje Vagnerová. Pomocí filmových projekcí totiž prý režisérka poukazuje, jak můžou média manipulovat. „Hraje si s pravdou a ukazuje, jak lehce se dá měnit to, co si divák myslí,“ dodává Vagnerová. Sama si zahrála už v několika kusech režisérského dua SKUTR, jež je též známo důslednou prací se zvuky a světly.
„Poetika je podobná, i proto SKUTR Petru oslovil. Je to tak specifická a originální režisérka, že má svůj jazyk. I témata si vybírá jiná. Tohle je hodně temná věc,“ srovnává tvorbu mladých režisérů Vagnerová. Nick vznikl v rámci společného projektu SKUTR a režisérky Adély Laštovkové Stodolové.
Českému uvedení předcházela premiéra v Polsku. Kus totiž už 19. října předvedli ve Varšavě. „Měli jsme dobré ohlasy. Poláci mají taková témata rádi,“ uvažuje Vagnerová a je zvědavá, zda se budou reakce domácího publika lišit.
