Jiří Čapka a jeho syn Filip (vpravo) tvoří ústřední dvojici hry. | foto: Ivo Dvořák

RECENZE: Balabánův hutný jazyk sám utáhne divadelní Možná že odcházíme

  • 0
V sobotu uvedlo pražské Švandovo divadlo premiéru hry Možná že odcházíme. Věnuje se osobě a tvorbě Jana Balabána, jednoho z našich nejvýraznějších spisovatelů posledního desetiletí. Právě Balabánův osobitý styl hře dodává potřebný ostravský efekt.

Pražské Švandovo divadlo si vybralo Jana Balabána jako třetího autora do volné trilogie o prorocích, vizionářích a básnících. Po Karlu Krylovi a Egonu Bondym se aktuální autor jeví jako zvláštní volba. Jeho tvorba je v porovnání s nimi introspektivní, pohroužená do sebezpytu a hlubin mysli jednotlivce. Přívlastek "volná" však dodává této trilogii zřejmě dostatečnou šíři výběru.

Fotogalerie

Režisér Martin Františák přivezl ve hře Možná že odcházíme kus Ostravy. Stránky Balabánových knih na sobě totiž nesou jasné otisky od uhlí umolousaných prstů, takže ani jinou volbu neměl. Vybral si téma vztahu otce a syna, silný námět, který dostatečně rezonuje celým spisovatelovým dílem. Hru složil z výseků jednotlivých povídek i poslední autorovy knihy.

Netradiční způsob už z principu postrádá pevnou dějovou linku a hrozí nevyrovnaností jednotlivých scén. Ve výsledku je asi jedno, proč hra začíná bezdomoveckou scénou a dostává se přes problematiku svařování mříží až k bolestem postrozvodového vztahu. Herci tak nejdřív hrají komedii a časem přejdou do těžkého dramatu. Režisér však vsadil na dobrou ústřední dvojici otec-syn, pro kterou vybral herce ve stejném vztahu skutečném, tedy Jiřího a Filipa Čapkovy.

Možná že odcházíme

Švandovo divadlo premiéra 29. března 2014 režie: Martin Františák hrají: Filip Čapka, Jiří Čapka, Klára Cibulková, David Punčochář
Hodnocení­: 70%

Sázkou na jistotu je i Balabánův jazyk - hutný, sžíravý, pomalu tekoucí, navíc v každé větě obtěžkán esenciální vírou v Boha. Spisovatel je citován doslovně v dlouhých pasážích, jeho slova podbarvuje citlivě vybraná hudba.

Scéna je nejsilnější v městských kulisách, kde dává nadechnout ocelové Ostravy, momenty z lesa vyžadují představivost větší. "Tolik bolesti, tolik deprese, jako by pro příběh nebyl prostor," uvažují herci závěrem a nemají tak docela pravdu. Balabán ve všech svých knihách celou dobu vypráví vlastně příběh jediný, příběh o tom nejobyčejnějším člověku.

Hra to dokazuje důstojnou formou. I když těžko říci, zda by takové předloze vlastně nestačila jen jedna židle, brýle na čtení a silný přednes.