RECENZE: Zpívající boxer dá na jevišti knokaut. A to je celý Šampion

Postavy v operách umírají všelijak, k dýkám či jedům přibyl v nové době i fatální úder v boxerském ringu. Metropolitní opera odvysílala do světových kin operu Šampion od Terence Blancharda.

Jazzovému trumpetistovi a skladateli Blanchardovi (nar. 1962) už Metropolitní opera uvedla (a rovněž přenášela do kin) operu Oheň v kostech. Šampion, jehož libreto napsal Michael Cristofer, měl světovou premiéru roku 2013 v Saint Louis v Missouri, dále zazněl i ve Washingtonu a nyní ho tedy uvedla slavná newyorská scéna.

Titulním hrdinou je skutečná postava boxera Emila Griffitha, který největších úspěchů dosahoval v 60. letech minulého století. Nicméně jeho kariéru poznamenala jedna z největších tragédií v dějinách sportu: Roku 1962 při zápase v newyorské Madison Square Garden zůstal po jeho úderech v bezvědomí ležet kubánský soupeř Benny Paret, jenž před zápasem dělal posměšné narážky na Griffithovu homosexuální orientaci. Za několik dní v nemocnici zemřel a Griffitha výčitky svědomí pronásledovaly až do konce života.

Nutno podotknout, že v té době byl sex mezi homosexuály nezákonný v polovině států USA a homosexualita byla považována za nemoc. Nicméně zrovna střet jedince s konvencemi opera příliš nerozvíjí, spíš staví do popředí rozpoložení člověka, který nechtěně zabil jiného člověka a pronásledují ho přízraky minulosti.

Griffith vystupuje hned ve třech podobách - jako dítě, vyrůstající na ostrově sv. Tomáše, kde ho u tyranské sestřenice nechala jeho matka, mladý muž v plné síle, jenž přijede do New Yorku hledat štěstí, a starý člověk postižený demencí. Prolínání časových rovin ovšem není nic nového, výjevy, kdy stárnoucí hrdina názorně přihlíží vlastnímu prožitému osudu zavání klišé. Ostatně Blanchard je měl i ve své dříve odvysílané opeře.

Terence Blanchard: Šampion

65 %

Přímý přenos z Metropolitní opery, Cinestar Praha, 29. dubna 2023

Na výpravě se očividně nešetřilo, nechybí ostrovní karneval, bar s výstřední klientelou a samozřejmě především boxerský ring. Osudový zápas je naaranžován choreograficky se zpomalenými gesty a působí efektně, vlastně je to skutečně to jediné originální z celé opery.

Nejméně efektní je bohužel hudba. Blanchard se pokouší o jakousi nápodobu či rozvíjení veristického stylu okořeněného jazzovými a rytmickými pasážemi, v přestávkových rozhovorech dokonce padly obdivné odkazy na Giacoma Pucciniho.

To je hodně přehnané přirovnání. Většina sólových čísel působí jako nudně rozvleklé, byť pěvecky poměrně náročné zpívané promluvy. Prostě jakoby se skladatel chtěl za každou cenu prezentovat „vážnou“ hudbou a nechtěl být podezříván z toho, že sklouzává k chytlavému muzikálu.

Jenomže i opera by měla nějak „chytit za ucho“, ne se utápět v šedivých linkách, v nichž tón následuje za tónem, ale nějaké velké emoce nepředává. Snad jen scény s malým Emilem anebo závěrečné smířlivé setkání nemocného starého Griffitha s již dospělým synem zabitého soupeře zapůsobily trochu citověji, ale spíš z podstaty věci než hudebním výrazem.

Ani pro vlastní boxerský zápas nenašel skladatel skutečně dramaticky účinné vyjádření. Blanchard sám své dílo označil za „operu v jazzu“, nikoli „jazzovou operu“. Otázka je, jestli místo „opery v jazzu“ neměl raději rovnou napsat právě „jazzovou operu“.

Dirigent Yannick Nézet-Séguin a pěvci přirozeně pro operu udělali, co mohli, i když absenci invence nevynahradili. Basbarytonista Ryan Speedo Green má pro roli mladého Griffitha nejen figuru s vypracovanými svaly, ale i atraktivní barvu hlasu a příjemný přednes. Právem se stal hvězdou představení.

Jeho starší kolega Eric Owens se s věrohodnou dojemností převtělil do nemohoucího starce, odkázaného na pomoc svého opatrovníka. O výrazné ženské kreace se postaraly Latonia Moore jako Griffithova matka, byť její hlas - aspoň na mikrofon - zněl místy lehce ochraptěle, a postavou i hlasem impozantní Stephanie Blythe jako majitelka baru.

Tenorista Paul Groves dovedně ztvárnil tragikomickou figurku Griffithova objevitele a trenéra Howieho Alberta. Menší roli Bennyho Pareta spolehlivě odvedl Eric Greene.

Ač lze mít pochyby, že se dílo stane trvalým „šampionem“ moderního operního repertoáru, faktem je, že publikum přitáhlo, neboť záběry kamer do obřího hlediště Metropolitní opery ukázaly, že je velmi slušně zaplněné. V pražském Cinestaru Anděl nás bylo asi deset.