Do bolavých zákoutí české paměti Bambušek sáhl, když několikadílným projektem Perzekuce například znovu otevřel problém odsunu sudetských Němců. Nyní svou pozornost obrátil na Kubu. Jeho poslední inscenace, uváděná v pražském prostoru NoD, se jmenuje Na Fidela mi nesahej!
O blížícím se konci éry Fidela Castra se nyní hodně mluví. Byla to pro vás určující pobídka?
Na Kubě jsem nikdy nebyl a neinscenujeme text proto, že Fidelovi je špatně, že v podstatě umírá. Kdysi dávno mi prošla pod rukama knížka reportáží Jeana-Paula Sartra z Kuby nazvaná Uragán nad cukrem. To je úplně jiný Sartre, než jak ho většina z nás asi zná.
Je to tvrdá, slepá, tupá obhajoba rudé revoluce a její praxe. Když mně v NoD nabídli, abych něco inscenoval, na tuhle knížku jsem si vzpomněl. Takže chvíli se to jmenovalo Uragán nad cukrem. Začal jsem studovat literaturu, prameny, dostupnou historickou dokumentaci.
Všechny prameny jsou samozřejmě nesmírně zajímavé. Nikoli populární Che Guevarovy Motocyklové deníky, ale třeba jeho Partyzánská válka. Což je víceméně manuál, jak dělat revoluci, či, jak bychom dnes spíše řekli, jak praktikovat terorismus. Najde se tam i návod na výrobu bomby.
Jako inspirátory uvádíte i další díla komunistických ideologů a vůdců. Z čeho přímo citujete?
Autorství hry vlastně nedokážu odhadnout, nakolik jsem to já a nakolik zdroje. Čerpal jsem velké množství informací a ty jsem zapracovával. Hru jsem psal osmkrát: tím, jak přepisuju, hledám cestu. Studoval jsem Maa, znovu jsem se vrátil k Leninovi i Marxovi.
Málokdo asi ví, že v podstatě první ideu komunismu má Platon ve své Ústavě. Ale zahrnul jsem i Castrovy projevy a skandované hlášky, které se volají, když Fidel vyleze na tribunu.
Jak jste přišel na to, že se vše děje v budoucnosti, v blázinci, kde si pacienti na vůdce revoluce jen hrají?
Jednak budoucnost nebo minulost je vždy jaksi pochopitelnější rámec a jednak na Kubě se teď hraje o budoucnost a lidé tam oprávněně cítí velký strach, především strach z té ztráty, která brzy přijde a která přinese opět tu "změnu k lepšímu".
Ctíte jako režisér vlastní text?
Jakýkoliv text je jen prostředek. Při první fázi zkoušení vyroste společným dílem určitá vize, ke které to táhnu, a všechno ostatní jde pryč. V inscenaci textu zbylo jen tolik, kolik bylo třeba, aby se ten tvar rozvíjel a neopakoval.
Děj se odehrává v blázinci s výhledem na moře; tak může být metaforicky označena i celá Kuba v roce 2085. Do blázince přicházejí nováčci. A s novou várkou se hraje vždycky iniciační hra: na Fidela. Hra je podle mě spíš o skrytém fidelismu.
V roce 2085 je Fidelova éra dávno pryč, ale existuje množství lidí, kteří pociťují nutnost vracet se k té zavržené, zakázané, ale přece jediné identitě a tak se očišťovat od přítomnosti, která je vždy tíživější.
Ale taky současně pociťují nutnost mstít se ikonám vůdců za to, co se zemí provedli.
Praktikovat komunismus na Kubě je vlastně nesmysl. Karibik a socialismus nejdou dohromady, jak říká jeden můj přítel. Jednou z idejí komunismu je, že všichni pracují dohromady a mají všichni stejně atd.
V Karibiku panuje netečnost, nikdo nic nedělá, spíš se tančí, pije, kouří a zpívá. Tam se komunismus v tom vysokém smyslu nikdy neuvedl do praxe, zůstalo u silných slov. Země šla za ta léta hospodářsky a sociálně dolů, vůdce měl úplně jiné zájmy.
Nastoupil fenomén upírství, vysávání země. Mluvilo se o velkých idejích, ale jediné, co je zajímalo, byla internacionální revoluce. I to se promítá do hry, kde je také všechno, v tomto smyslu, asociální.
Zaznamenali jste proti přípravě inscenace protesty z kubánské strany?
Občas jsme něco zaslechli. Ale poslali jsme pozvánku na kubánskou ambasádu. Určitě to někoho
naštve, možná i Kubánce. Pak bych si jen přál, aby neodešli. První část je udělaná tak, že by vzteky mohli vyletět stropem, ale pak přijdou další věci.
Na Fidela mi nesahej! není jen dehonestace, výsměch. Je to spojení více pohledů. To, o co skutečně jde, se děje pod povrchem a divákovi by se to mělo spojit teprve na konci, po zhlédnutí. Jedním z důvodů, proč jsem tuhle inscenaci dělal, je i fakt, že kolem Kuby je u nás opět velmi jednostranný informační opar, a štve mě, že nám to takhle zase vyhovuje.
Většina lidí bude čekat, že režim radikálně odsoudíte.
Ale to tam taky bude! Bude tam ovšem nejen nenávist, ale i možnost zvláštní lásky, která vede oběť k tomu, aby milovala svého mučitele. Například jsem potkal několik Kubánců a ti mi řekli: Fidel? Nenávidím ho! Ale když jsem viděl, jak upadl, plakal jsem.
Podstatný je i fakt, že Castro skutečně vybojoval Kubě nezávislost a prostředky na svou revoluci získával především z kubánské strany, tedy od občanů Kuby žijících na Kubě. Idea komunismu, nebo spíš socialismu, přišla až v závěsu po vítězství, protože se logicky Fidel začal shánět po spojencích "své nezávislosti" mimo hranice ostrova... Naši komunisti pro nás nevybojovali nic.
Zajímá vás po projektu Perzekuce ještě něco z českých dějin?
Určitě. Legionáři, to je ohromný fenomén, ale nedostanu se k němu dříve než za několik let. S tím bych se chtěl vyrovnat, legionáři byli skuteční hrdinové, kteří v Rusku bojovali proti komunistům a vítězili.
