V centru rodinného dramatu stojí matka a její dospělé děti: šílená dcera a dva bratři. Pro Islanďany je Den naděje moderní klasikou i hrou mimořádně úspěšnou.
Národní divadlo k práci na české inscenaci přizvalo islandského režiséra Gudjona Pedersena. "Na konci hry září slunce. Ale než vyjde, musíte projít dlouhou a děsivou tmou," říká.
Islandské drama u nás není příliš známé. Mohl byste hru přiblížit?
Den naděje je částečně podobný dramatům Eugena O’Neilla, i když vznikl v 80. letech. Rozdíl mezi touto hrou a tím, co píší mladí autoři na Islandu, je především ve stavbě hry. Mladí mají rádi video, moderní technologie a práci s formou. Pro mě je ovšem Sigurðsson mistrem, proto jsem si tuhle hru taky vybral.
Den naděje je realistické psychologické drama, ovšem podstatnou roli v něm hraje poezie. Oba bratři spolu soupeří jako básníci.
Musíte se podívat, co leží za uměním. To je větší spor, než kdo je lepší básník, je to zápas o chápání světa, kterým Island v 50. letech procházel. Spor komunismu a kapitalismu. Mluví se o poezii, ale pod tím se skrývá otázka, v jakém světě chceme žít? Jeden z bratrů nakonec sám sebe prodá tím, že zradí své ideály.
Myslíte, že tento spor idejí dnes diváky zajímá?
Ve hře je ještě řada dalších dobových odkazů, mluví se o atomové bombě... Četl jsem nedávno, že někde u Thule v Grónsku je patrně atomová bomba, kterou tam ztratili Američané a kterou dosud nikdo nenašel. A motiv atomové války mi nepřijde vůbec starý v době, kdy nukleární zbraně vyvíjí například Irán. Je o tom sice velmi nepopulární mluvit, ale ty myšlenky jsou pořád s námi. Váš stát zažil pád komunismu a moje země teď zase prodělává zhroucení kapitalismu. Děsí mě však to, že přesto si lidé nic neuvědomují a všichni stále jen chtějí konzumovat, nakupovat... Mohu vám jen přát, aby se vaše země nevydala na tuhle cestu.
Myslím, že na ní již jsme.
Pak vám pomáhej Bůh.
Jak jste vybíral české herce? Zaujalo mě, že jednoho z bratrů, popsaného jako pořízka, hraje dlouhý a hubený Jan Hájek.
Pomáhal mi šéf činohry Michal Dočekal. Na jaře jsem herce potkal na deset minut v kavárně před divadlem. Bohužel jsme neměli tehdy překladatele, takže jsme jen seděli a hloupě se na sebe usmívali. Ale rozhodl jsem se, že nechci obsazovat podle typů.
Je ve hře něco specifického z islandské mentality?
Jinak řešíme konflikty – prudce zpříma, ale nezatvrzujeme se. Češi se konfliktům spíše vyhýbají. Ale pokud je ve hře něco islandského, tak je to jazyk, který je schopný z jemné, poetické mluvy přeskakovat do vulgárních pasáží. A islandský humor je velmi černý.
Když jste v Praze zkoušel tuto hru, na Islandu se zhroutilo hospodářství. Jak jste to prožíval?
Nejdřív mě zachvátil pocit studu, pak jsem cítil zmatek a nyní nejvíc strach. Lidé mají hrozný vztek, a když je lidstvo zaslepeno hněvem, často teče krev.
