Z inscenace Don Juan - Miroslav Donutil

Z inscenace Don Juan - Miroslav Donutil | foto: Národní divadlo

Donutilův Don Juan se divákům nepodbízí

  • 1
Další aktualizace, další netradiční pojetí světové klasiky v Národním divadle, chtělo by se zvolat již od začátku nové sugestivní inscenace Molierova Dona Juana ve Stavovském divadle.

Od režiséra Jana Nebeského se však nedá očekávat ani prvoplánové zjednodušení, ani přímočará, pouze komediální interpretace notoricky známého tématu. Divákovi se při představení vskutku nenadbíhá.

Nad bravurními dialogy Dona Juana a jeho sluhy Sganarela, dokonalým popichováním dvou zcela odlišných lidských principů, se lze díky inscenátorům nejen trpce smát a chápat je čistě komediálně, ale je možné vnímat je zcela aktuálně. Jako vážné, filozofické rozmlouvání o morálce dnešního světa.

A právě dokonale propracovaná, neafektovaná hranice mezi světem Ludvíka XIV. a dnešní dobou, mezi zábavnou komedií a tragédií je obrovským přínosem celé inscenace. Tenká hranice vede i mezi láskou a nenávistí, mezi podlostí a ctí.

Inscenace je zpracovaná nenuceně, bez zbytečných afektů a trapností. I kostým Dona Alonza parafrázující polopohádkového hrdinu Batmana lze s pobavením přežít. Ocitáme se v současném světě, ke kterému odkazují pouliční lampy po stranách jeviště i poněkud melodramaticky stylizované kostýmy Jany Prekové na úsporné, barevně výrazně nasvícené scéně Jana Štěpánka, vše orámované podmanivou živou hudbou Miloše Orsona Štědroně.

Sganarel se představuje jako unavený, kouřící kabaretní zpěvák druhého řádu, zatímco Don Juan přichází s mrtvolně bílou tváří v přeslazeném růžovém kostýmu, černé paruce a s hůlkou, jako by z oka vypadl pověstnému Ludvíkovi XIV.

Až později je přímo na scéně převlečen do civilního šatu, i když jeho bizarním oblečkům, jež zveličují jeho nonkonformní ego, není odzvoněno. Právě tyto archaizující detaily v kontrastu s moderním pojetím dokonale zvýrazňují aktuálnost tématu. Inscenátoři vyprávějí více o svobodě člověka, o volbě vlastního osudu než o pouhém svádění mladých, nevinných dívek.

Představení pochopitelně stojí a padá s výkony Miroslava Donutila a Milana Stehlíka. Herecky dokonalý, záměrný, elegantně vystavěný kontrast. Donutil je velkolepý v postojích, grimasách i gestech, precizní libertin bez zábran. Jeho Don Juan je slizký, uhlazený, zároveň však v nepatrných záchvěvech milující nestárnoucí seladon.

Stehlík představuje starého, strohého, unaveného sluhu s lakonickými komentáři. Sganarel je však v nitru vroucí, dojemně bojující za pravdu. Škoda, že ostatní herecké výkony nemají podobnou sílu, jejich dialogy postrádají napětí, gradaci a zdá se, že i vyšší míru soustředění.

Dona Juana v Národním divadle je třeba vidět, nejen kvůli oběma hlavním představitelům, kostýmům, živé hudbě či silné, symbolické závěrečné scéně, ale i kvůli různorodosti a aktuálnosti přinášených témat. Vzbudí jistě kontroverzní názory.

MOLIERE - Don Juan
Národní divadlo, Praha, režie: Jan Nebeský, premiéra 13. března 2008, délka představení 150 minut.
Hodnocení MF DNES: 80 %