"Svět je nespravedlivý. Většinou to funguje tak, že do města přijede pražské divadlo a všichni jsou zvědaví. Lidé mají pocit, že Praha hraje první ligu, kdežto na oblasti je to holt jen ta druhá. Ale kolikrát to vůbec není pravda," povzdechne si při myšlence, že právě jeho představení bylo na Festivalu smíchu vyprodané jako první.
Diváky určitě nalákaly nejen jména účinkujících, ale i titul hry...
Musím se pochválit, protože nikdo jiný to za mě neudělá, že na titul Habaďúra jsem přišel já. V originále se hra jmenuje Cash on Delivery, tedy Doručeno nebo Na dobírku, ale to by lidem nic neřeklo. V překladu se to pak jmenovalo Nájemníci pana Swana a to taky není zrovna nic moc. Protože je ale příběh založený na velkolepém podfuku nebo podrazu, tak jsme hru přejmenovali na Habaďúra. Měli jsme problém, protože jsme nevěděli, jak napsat slovo habaďúra. Je to zvláštní, ale podle pravidel českého pravopisu se správně píše s čárkovaným u. Opravdu.
V repertoáru Divadla Na Fidlovačce je poměrně hodně komedií. Je to proto, že chcete lidi hlavně bavit a mít plné divadlo, nebo protože jste všichni v souboru spíš veselé kopy?
Přišlo vám, že máme na repertoáru tolik komedií?
Docela ano...
Tak to je možné. Ono ale dělat komedie je velmi, velmi těžké, žádná legrace. Dokonce bych řekl, že je to mnohem těžší, než dělat vážné umění. Za to se totiž kdejaká profesní nedokonalost skryje. V komedii se neschová nic, ta vyžaduje dokonalost.
Protože lidé na veselohru musí reagovat bezprostředně, prostě se v divadle smát?
Samozřejmě. Ale nehrajeme jenom komedie. Dlouhou dobu jsme měli na repertoáru například Cyrana z Bergeracu nebo Jak to vidí Amy, hrajeme Šumaře na střeše, Čapkova Loupežníka. To rozhodně nejsou komedie v pravém smyslu slova. V každém případě se snažíme skládat repertoár, o kterém říkám, že je laskavý. Diváci se přece nemusí přímo smát. Víte, například při inscenacích Paní S. v rozpacích, Podivná paní S. nebo komedii, kterou teď chystáme a která se jmenuje Harvey a já, se u diváků bude možná smích míchat se slzama. Důležité je, že se u nás lidé nenudí. Já mám ale pořád pocit, že jsem v té vaší původní otázce slyšel takovou nějakou mírnou poťouchlost.
Ale kdepak...
Říkala jste, že se snažíme dělat takové divadlo, aby k nám lidé chodili. Pokud je opakem našeho divadla takové, do kterého lidé nechodí, protože jinak jste to myslet nemohla, tak divadlo opravdu dělat nemůžeme. Pochopte, divadlo, kam nechodí diváci, nemůže existovat. A vůbec není pravda, že bychom nedělali vážné kusy. Co je podle vás veselého na Carmen?
Já ovšem netvrdila, že hrajete jenom komedie.
Aha. My uvádíme například původní muzikál Carmen, to je velký lidský příběh lásky, vášně a zrady. Věřte mi, že u něj se lidé zrovna smíchy neválejí. Hudbu napsal ve třiadvaceti letech Ondřej Brousek, a abych pravdu řekl, mně to připadá jako zázrak, jako by to byl mladý Gershwin. Občas se nám podaří stvořit takový zázrak a objevit nějaký talent.
Na Festivalu smíchu se scházejí komedie všech možných druhů, mezi kterými musí porota pečlivě vybrat tu nejlepší. Kdybyste mohl ze všech možných veseloher vybrat ty, které vám nejvíc sedí, jaké by to byly?
V první řadě by to musely být komedie chytré a laskavé. Nevím proč, ale moc se mi líbí britský suchý humor. Taky břitký humor G. B. Shawa, na kterého jsme si ale zatím Na Fidlovačce netroufli, nebo Johna Patricka. Krásný byl taky humor Ephraima Kishona, který bohužel nedávno zemřel. Ten pro nás napsal hru Ježíšmarjajosef aneb Zaplaťpánbůh! a další komedii od něj máme na stole. Věřte mi, že Ježíšmarjajosef byla sice komedie, ale kdo alespoň jednou v životě nepřečetl Starý a Nový zákon, tak se v té hře nemohl orientovat. Námětem totiž byl spor o určení otcovství tesaře Josefa, který přišel Pána Boha žalovat o alimenty, a advokáti se přou na základě argumentů Nového a Starého zákona. Přesně takové komedie mám rád.
- středa 9. února 2005
- 2
