Cynický šarm Heinera Müllera čili Místo v dějinách

Praha (Od našeho spolupracovníka) - Když začátkem devadesátých let probíhala na půdě berlínské Akademie umění jedna z nekonečných diskusí o budoucnosti sjednoceného Německa, skloňovala se problematika úskalí nového začátku snad ve všech pádech. Do diskuse se čas od času zapojil i dramatik Heiner Müller. Namísto vzrušených příspěvků se ovšem omezil na vyprávění jaksi mimoděčných historek, jež s děním na pódiu souvisely pouze okrajově.

Zamyšlen, s typickým doutníkem v ruce a s drastickou lakoničností připomněl například příběh polského děvčátka, oběti varšavského povstání, u kterého našli pozdější osvoboditelé deníček končící tajným přáním "být Němkou". Nutno říci, že paralelně s tím, jak ostatní diskutéři postupně ztráceli naději na nějaký konečný závěr jejich snažení, rostlo v řadách posluchačů dychtění po dalších a dalších Müllerových historkách. Ten sice s kamenným výrazem párkrát vyhověl, ani na chvíli však přitom neopustil roli skeptického glosátora.
Možná právě v této zaujatosti vlastní skepsí - vykládané Günterem Grassem též jako profesionální cynismus - spočívalo tajemství Müllerova tvůrčího úspěchu. Přirozeně, že v kombinaci se sugestivním timingem a vypravěčskou zručností. Tyto dvě posledně jmenované kvality však lze nalézt u řady jiných dramatiků, z nichž jen málokdo hypnotizoval své publikum jako Müller. Proto je dobře, že nedávno pražské nakladatelství Prostor zpřístupnilo v přetlumočení K. R. Jilské "úryvek" z díla jednoho z nejvýznamnějších solitérů světového či alespoň evropského divadla. Jeho tři hry, shrnuté do svazku Pověření, budiž zároveň chápány jako určitý test způsobilosti české veřejnosti přijímat vybrané plody moderního politického divadla. Divadla, pro které jsou ideologie, charaktery a postavy hříčkami autorovy fantazie.
Nikoliv náhodou Valmont a markýza Merteuil z Müllerova Kvartetu chvílemi hrají jeden druhého; jednak aby definitivně naplnili svoji frivolnost ("Tahle krutá konverzace mě nudí. Co slovo, to rána, každý úsměv obnaží tesák. Naše role by měli hrát tygři."), jednak aby naplnili autorův destrukční úmysl. A jelikož perfektní destrukci stojí lidská nedokonalost v cestě, vypomáhá si Müller proměnou nedokonalých hříšníků v dokonalé loutky. Podobně se k narušené identitě hlásí postavy titulního dramatu Pověření. Vedle respektování pravidel konspirace v dramatických dobách francouzské revoluce ("Dvakrát jsi vypadl z role, Galloudecu. Kdo jsi.") tím obětují i "vyššímu" božstvu a dávají se autorovým úmyslům plně k dispozici. Nemluvě o Hamletovi - Stroji: "Nejsem Hamlet. Už nebudu hrát žádnou roli. Má slova mi už nic neříkají. Mé myšlenky vysávají krev mých obrazů. Mé drama se už nekoná. Za mnou stavějí kulisy. Lidé, které mé drama nezajímá, pro lidi, kterých se netýká. A mě už také nezajímá. Už s nimi nebudu hrát." Iluze si nečinil Müller ani o vlastní dokonalosti. Svědčí o tom řada zvěstí a neprůhledných legend, které kolovaly ještě za dramatikova života. K nim patří i spolupráce s neblahou tajnou službou Stasi. Müller sám tento fakt nepopíral, leč interpretoval jej jako další z experimentů s temnými stránkami lidského nitra. Selhání? Omyl. Müller jen na rozdíl od jiných, méně důsledných stoupenců politického divadla odmítal omezit své experimentování na striktně jevištní prostory. Tím si zajistil místo nejen v dějinách světového dramatu, ale též v nekonečném dramatu umění versus morálka. Heiner Müller by k tomu nejspíš dodal: Zaplať pánbu!