"Objevil jsem v Cyranovi neuvěřitelné množství humoru. Žádnou řachačku, ale směšnou dojemnost. Publikum se těm maličkostem smát nebude, ale pro mě Cyrano není jen velký řečnící hrdina, který na konci zemře," říká Rösner.
Pod Palmovkou jste první hostování ve hře Ubohý vrah přijal pod podmínkou, že nebudete "domácím" brát hlavní role. A najednou hrajete Cyrana.
Stále trvám na tom, co jsem prohlásil. Se všemi kolegy se znám a přijali mě s otevřenou náručí. Kdybych vycítil nevoli, vzdal bych se i Cyrana.
Nováčkem na Palmovce je v roli Kristiána Jan Révai, muzikálový herec a tanečník, který má s činohrou jen minimum zkušeností. Máte spolu vztah učitele a žáka?
Asi před rokem za mnou Honza přišel, jestli bych ho neučil. Cyrano dávno nebyl v plánu, když na mě ve vrátnici Stavovského divadla čekal hezký chlapec, představil se a říká: Já bych si s vámi strašně potřeboval povídat o divadle. Dvakrát třikrát jsme se sešli a já vykládal, co je podle mě princip divadla. Soukromě učit jsem ho odmítl, protože mou povinností je veškerou učitelskou energii odevzdat na DAMU. Žádnou cestičku jsem Honzovi nevyšlapal, se Cyranem to byla náhoda. Dlouho jsem vůbec nevěděl, jaké bude obsazení. Petr Kracik se se mnou radil, padala různá jména. Nakonec prohlásil, že Kristiána bude hrát Révai, a já se musel smát. Honza za mnou pořád chodí a radí se. Musel se zbavit ostychu, jako samouk třeba nevěděl, že do herce na jevišti může strčit, křičet na něj. Když ale spolu stojíme na jevišti, tak nejsme učitel a žák, jsme soupeři v lásce.
Do svých hereckých partnerek se prý zamilováváte. Stalo se vám to i s Roxanou - Hanou Seidlovou?
Slovo zamilovat je příliš nadnesené. Tvrdím, že na jevišti se má umřít, takže i láska má vypadat, že ti dva spolu skutečně chodí. K hereckým partnerkám pak jistě cítíte hlubší vztah než k jiným kolegyním, protože se znáte od pórů po výkřiky duše.
V jednu dobu jste se potkal se stejnou hrou pokaždé v jiné roli. Vidíte tak hru rozdílnýma očima zároveň.
Neznám příklad, kdy by herec jeden večer hrál de Guiche a druhý Cyrana jako já. Je to zajímavé. De Guiche na Palmovce je úplně jiný než můj v Národním. Jsem vůči Cyranovi Davida Prachaře tvrdý, můj kolega na Palmovce se spíše s úsměvem Cyranovi diví. Ač hraju v jiném překladu, vůbec se mi texty nepletou. Tady pod Palmovkou je Cyrano pro mě jiná hra o jiných významech.
Cyrano je stálicí českého divadelního repertoáru. Proč je Rostandova hra u nás tak populární?
Máme s Francouzi podobnou vlastnost, a to kohoutění se. Natřásání barevného ocasu, aby slepice viděly. Francouzi vysedávají v kavárnách a dívají se na svět s výrazem: Pozor, jsem krásný, skvělý a neodolatelný.
Vážně tohle mají Češi?
Někde vzadu ano. Jsme malý národ, který revoluce dělá jen v hospodě, ale sveřepá potřeba porazit Němce, Rusy či vypořádat se s Američany tady je. Podobně jako Francouzi. Zároveň jsme konformisti, schopní přizpůsobit se jakémukoli systému. Cyrano - to je konformista až na půdu! Využije všechno ve svůj prospěch. Nechá se najmout na falešnou lásku, předstírá jako dokonalý podvodník.
Na druhou stranu odmítne sklonit hřbet a stát se dvorním poetou.
Já ho nezatracuju, naopak! Má obrovské charizma, dar fanfarónství. Každý chlap by chtěl být takový. Cyrano má lokty, ale nikdy se nezaprodá. V tom je mi velmi sympatický. Radši budu jíst suchý chleba než točit některé věci za sto tisíc měsíčně.
Jaký tedy je váš Cyrano?
V Národním divadle Michal Dočekal a David Prachař akcentují Cyranovo básnictví víc než fanfarónství, hlučnost, frajerství. V Kracikově pojetí je Cyrano méně lyrický a víc chlap.
 |
