Volby jsou za námi, léto je tady - v jakém rozpoložení jsem vás zastihla? Jste šťastný, nešťastný, vyrovnaný, smířený?
Jsem rozčarovaný z toho, co se stalo. Maně člověka napadá říci krutě, že nic jiného jsme si nezasloužili, výsledek voleb je zpráva o stavu společnosti. Ale opravdu jsem nečekal, že budu muset znovu přemýšlet, co se u nás děje. Že vývoj půjde pomalu, že neumíme žít v demokracii, to se očekávat dalo. Tohle ne.
Takže nešťastný...?
Musím přiznat, že jsem zažil i povzbuzení. Měli jsme v půli června na DAMU před zkouškami, povídám studentům, že v pátek budeme zkoušet - a oni na mě tiše upřeli takové nevěřícné, slušné oči a pak namítli: Ale to přece nejde, pane učiteli, my musíme volit. Srdce mi poskočilo radostí, dokonce jsem se i dojal a zkoušku jsem přeložil na sobotu. Uvědomte si, že řada z nich je mimopražských, v pátek jeli na druhý konec republiky, jen aby odvolili, a hned se zase vraceli na sobotní zkoušení. Ostatně moje dcera, která právě končí filozofickou fakultu, je taky taková. Takže v tom rozčarování z výsledků voleb jsem našel ostrůvek naděje v generaci dvacetiletých, o nichž si někdy myslíme, jak jsou nezodpovědní.
Řekl jste jim, koho mají volit?
Že bych jim za to slíbil zápočet? Samozřejmě že ne, jsou to dospělí lidé, kritičtí, jak patří k jejich věku i k budoucí profesi. Zřejmě nejsou ve svých politických názorech jednotní, ale podstatné je, že volit šli. A mohu se jen dohadovat, že stojí spíše napravo a že snad proboha nedávali hlas komunistům.
Máte vlastně dvojnásobné prázdniny, jako herec divadelní a coby pedagog školní. Nevybral jste si povolání právě kvůli prázdninám?
Ne, to mě tenkrát vůbec nenapadlo. Navíc herectví znamená práci v sobotu, v neděli, natáčení od rána do noci, to už je dneska docela běžný rytmus, aby se ušetřil čas i peníze. Nedávno jsem dokončil s režisérem Viktorem Polesným televizní film podle Kohoutovy předlohy Hodina tance a lásky, který má ambice dostat se i do kin, komorní válečný příběh, kde hraju velitele tábora, přísného, typického důstojníka SS, jenž své dceři milující balet najde učitelku v židovské primabaleríně z transportu. Je to silný, herecky bohatý příběh, Polesný mu říká „obyčejný fašismus“ - a my ho museli natočit za jedenadvacet dní.
Jste unavený?
Ano, jsem. Věci se nějak nahromadily, film, divadlo, konec semestru na DAMU. Zpravidla se mi koncem léta po divadle už stýská, ale tak jako letos jsem se na prázdniny snad ještě nikdy netěšil.
Možná je únava daň za úspěch?
Po třiceti letech u divadla už vím, že ty opravdové úspěchy vydají sotva na všechny prsty jedné ruky. Dejme tomu pět rolí ze sta - to ostatní je služba, služba, služba. Služba divadlu. O penězích se snad bavit nemusíme, absolventi DAMU nastupují za sedm tisíc měsíčně a roky trvá, než dostanou deset tisíc.
Ale vy nejste začátečník, právě naopak. Vždyť vaše jméno jsem viděla i v americké internetové databázi světových herců.
Kdeže jsem? To jsem blázen, kdo se o mě takhle stará. Vůbec o tom nevím, já totiž internet nepoužívám, tyhle technologické novinky si k sobě nepouštím, a nemám ani agenta, ani manažera, žádná agentura mě nezastupuje, na castingy nechodím. Proč taky? Za socialismu jsem se svou tváří naštěstí nemohl hrát budovatelské inženýry, jen kriminálníky, gestapáky a zlé krále, a dneska už se dostávám k rolím spíše fotrů nebo lidí tvrdých k sobě samým.
Přesto: shání člen Národního divadla práci snáze, nebo je to naopak nevýhoda?
Dneska je to úplně jedno, ani někteří sousedé na chalupě nevědí, na které scéně vlastně hraju. Ne snad, že by lidé dříve sráželi paty, jakmile přišel někdo z Národního divadla, ale přece jen tak nějak ztichli. Kdysi mě pozvali do mezinárodní produkce, byla to velká role po boku Maria Adorfa, a německý režisér, který věděl, že jsem z Národního, se mnou mluvil jako se sobě rovným. Pak z toho stejně sešlo - měl jsem povinnosti v divadle.
Nicméně platívala jistá přirozená úcta - třeba v hospodě u nejlepšího stolu sedával pan starosta, pan lékárník, pan učitel, a ostatní to respektovali.
Jistě, já jsem byl taky vychován ve víře, že Národní divadlo je samozřejmý vrchol a že má mít svůj zvuk. Jenže hodnoty se postupně zrelativizovaly, srovnaly a dnes ani nevíme, jestli je to dobře, nebo špatně.
Co závidíte svým studentům - a co naopak oni závidí vám?
Co mi mohou závidět? Snad jen tu zkušenost, profesionalitu, díky které už se nerozklepu, ani když na mě nastoupí nějaký velikán. Role a slávu, to mi určitě nezávidí, o tom vědí své. A co jim závidím já? Samozřejmě mládí. Že se mohou zamilovávat a odmilovávat, že se jim všechno odpouští, že na začátku ve všech rolích hrají jen sami sebe - ale pak najednou za pět let budou muset zahrát poprvé docela jiného pána, a přijde ten zlom - ukáže se, kdo je herec. Teprve se stářím taky začnou vnímat představení jako celek, v mládí to člověk vidí jinak - tady jsem já, tamhle je ten nebo onen. A taky jim závidím, že mohou cestovat, kdežto my jsme vyjeli maximálně do „západního Bulharska“, jak jsme tomu žertem říkali.
Marně vzpomínám, jestli jsem vás s dcerou nebo manželkou zahlédla někde na titulních stránkách. Ostatně ani vy sám nejste v médiích moc vidět - čím to je? Nerozvádíte se, nepředvádíte zahradu, nerozdáváte kuchařské recepty? Nebo si jako Jiří Bartoška myslíte, že herci mají mluvit tehdy, když právě něco dokázali, a ne vykládat každý týden, jak žijí?
Navenek jsem posuzován jako extrovert, suverén, někdy nepříjemný - ano, neberu si servítky - a jako ten, co je prý „na ženský“. Ale ve skutečnosti se stydím. Vážně, jednou za dva roky mě vytáhnou na nějakou recepci, a já si tam nikdy nic nevezmu, je mi trapné postávat s talířkem. Takže rauty, večírky, křty, to není můj svět. A s Bartoškou souhlasím, dostane-li člověk Thálii nebo Českého lva, asi se sluší, aby novinářům něco řekl. Jinak tu potřebu nevidím.
A rodina?
Ta se už vůbec drží stranou. Stačí, když jdu s dcerou po ulici a někdo mě požádá o podpis - dcera se okamžitě odvrátí jinam. Když jsme s Jolanou Matějkovou psali knížku, kde o dceři a manželce mluvím, přáli si je aspoň jednou vyfotografovat. A obě křičely: Nikdy! Musel jsem vytáhnout obrázky z rodinného archivu. Žena s dcerou si střeží soukromí, já to plně respektuji a chovám se v mezích možností taky tak.
Není to spíše sebeobrana vyvolaná nějakou špatnou zkušeností?
Když otisknou mou fotku, jak objímám některou kolegyni, proč ne, dělávám to, neprotestuji. Ale jednou o mně napsali, že zásadně nedělám reklamy, prezentace výrobků či uvádění večírků, což je pravda, a přitom vedle stálo, že prý za tyhle činnosti beru honorář osmdesát tisíc. To byla lež. A třebaže zveřejnili omluvu, v očích diváka, co mě právě viděl v televizi, jsem byl ten herec, který si za jeden večírek vydělá osmdesát tisíc, v Národním určitě bere aspoň sto tisíc, natožpak kolik asi dostal za ten Václavák během krize v České televizi. Proti tomu není obrany. Slyšel jsem krásnou historku, jak se v Americe za Clintonovy aféry s Monikou Lewinskou vrhli novináři na jeho přítele, herce Jacka Nicholsona, co tomu říká. Prý odpověděl: A vy byste chtěli prezidenta, který nešuká?! Třeba to není pravda, ale kéž bychom se dopracovali k takové noblese a nadhledu.
S koncem letošní sezony se v Národním divadle uzavírá jedna éra. Jaká byla?
Po revoluci vyvstala otázka: Co hrát a pro koho? Diváci se po prvotním odlivu naštěstí už vrátili, ale hledání témat trvá. Divadlo je totiž založeno na podtextech, náznacích - jenže teď se smí všechno, a my se v té obrovské svobodě ještě neumíme chovat. Nekonečné otázky si klademe i na DAMU. Jen v Praze je už pět uměleckých škol, po dvou mají Brno a Ostrava, další je ve Zlíně, znamená to, že každý rok vyprodukují nejméně sto herců. To je moc! Ana jakém místě má stát nyní DAMU - nad nimi, mezi nimi? Podobně hledají své místo i divadla. Národní s devíti sty sedadly, se svým mimořádným prostorem asi musí hrát něco jiného než divadlo se stovkou křesel.
Chápu vaše úvahy, ale ve vší úctě, není to záležitost vedení scény a režiséra? Má a smí herec mluvit do jejich věcí?
Zažil jsem v Městských divadlech pražských takové pilíře souboru jako Václava Vosku či Jaroslavu Adamovou, kteří už jen svou přítomností jako by vylučovali možnost, že se překročí určité nepsané meze. Ale neschůzovalo se o tom. Divadlo je osvícená monarchie, nikoli demokracie, dříve divadla vedli spíše carové než demokrati. Tenhle duch se vytratil, dneska se o všem se všemi donekonečna diskutuje, jenže málo platné, režisér má vždycky pravdu.
To je zvláštní, že to říkáte, lidé si vás z listopadu 1989 pamatují jako rebela.
Tím jsem byl za revoluce, rozhodně nejsem permanentní revolucionář. A s odstupem doby si troufám říci, že úloha herců v sametové revoluci byla svým způsobem taky role, čekalo se to od nich. Nepopírám ovšem, že to byla role fascinující, stát vedle Josefa Kemra, mluvit k tisícům lidí, říkat jim, ať se nebojí, že tanky nepřijedou, já že se taky nemůžu bát, aby mě hanba nefackovala, když vím, že někde tam dole mezi nimi stojí i moje třináctiletá dcera - a přitom jsem cítil tu zodpovědnost plynoucí z děsivého poznání, jak snadné je dav ovládat.
Nikdy jste nepomýšlel na dráhu politika?
Ne. Po revoluci mi nabízeli, jestli nechci uvažovat o postu v České národní radě. Jenže já jsem až protivný, jak hlásám profesionalismus za každou cenu, vždy a všude, u herce či politika jako u řidiče tramvaje. A tak jsem se poděkoval s tím, že při své povaze bych musel nejdřív vystudovat filozofii, ekonomii a oprášit svou chatrnou znalost dvou cizích jazyků, abych se vůbec mohl bavit s lidmi, kterých si vážím. Navíc já jsem herec a doufám, že umřu na jevišti.
Takže politika či revoluce se podle vás s herectvím neslučují?
Herec by neměl působit v žádné straně, už z povahy své profese musí být volnomyšlenkář. Bohužel my si demokracii pleteme s anarchií, to je naše národní vlastnost. Známí mi vyprávěli, jak cestou po Spojených státech zastavili na odpočívadle, rozdělali oheň a začali grilovat. Hned tam byli hasiči a policie, uhasili oheň, policista jim vysvětlil, že udělali přestupek, a slušně je požádal, aby jeli za ním do města, kde sepíší protokol. Oni pochopili, že tohle je vrchol demokracie - svoboda, která má řád. Kdežto u nás se její břehy stále rozšiřují a rozšiřují, a dokud nevybudujeme i hráze, koryta a přístavy, budeme se v té svobodě plácat.
Mohu vás na závěr poprosit o příspěvek do svého soukromého průzkumu? Sbírám totiž různé recepty, jakými slovy umělci diplomaticky dávají najevo svým kolegům, že se jim něco nepovedlo, aby je přitom neurazili.
Jako maximalista musím říkat studentům i krutou pravdu, ovšem důležitý je slovník a někdy i slovosled. Vezmu to oklikou: ve škole chtějí, abych byl docentem, což mi připadá legrační, nicméně začal jsem psát k docentuře práci. To je taky legrace, protože dcera mi musela půjčit počítač a udělat školení. A přesto jí pořád volám, kdykoli jsem s počítačem v úzkých. Ale píšu - a zjistil jsem, že je to vlastně dobře, protože se zastavím a začnu si věci formulovat. Srovnávám, jaký byl Václav Voska coby můj učitel a jaký učitel jsem vlastně já - kromě toho, že devětačtyřicetiletý Voska nám tehdy připadal starý, a mně je jedenapadesát. Byl můj pravý opak, já vykládám v jednom kuse, kdežto on jestli řekl za celá moje studia sto vět, tak to bylo moc. Ale o to intenzivněji naše pokusy spoluprožíval s námi. Když bylo naše představení dobré, byl Voska smutný. Když bylo špatné, byl o něco víc smutný. A když bylo naprosto k nekoukání, přišel za námi, v očích výraz, jako by za tři minuty měl nastat konec světa, a jen tichounce zašeptal: Kluci, to divadlo je těžký... Řekl tím všecko. A v tomhle duchu se snažím jednat, když jezdím za svými absolventy po oblastech a nejsem jejich představením třeba zrovna nadšen. Beru to přes věcné detaily - Poslyš, co to vyvádíš v tom druhém výstupu? - a oni sami vycítí, že to neznamená - Utrum, s vámi já končím.
|
Boris Rösner (*1951) |
|
Herec a pedagog Boris Rösner se narodil v Opavě a v roce 1973 ukončil studia herectví na pražské DAMU. První angažmá našel v libereckém Divadle F.X. Šaldy, kde setrval dalších šest let. V letech 1979 - 1987 hrál v Městských divadlech pražských, kde ztvárnil například Salieriho v Amadeovi, Indiána v Přeletu nad hnízdem kukačky nebo Arbenia ve hře Maškaráda. Od roku 1987 působí v pražském Národním divadle, kde vytvořil mnoho charakterních rolí. Mezi ty poslední patří De Guiche v Cyrano z Bergeraku, Egeon v Komedii omylů nebo Malvolio ve Večeru tříkrálovém. |
 |
 Boris Rösner a Jana Mikolášková 2 |
 Boris Rösner a Jana Mikolášková 3 |
