"Je to prostě film," říkají často - naposledy třeba Miroslav Janek o Nachových plachtách. Někdy se o čistém dokumentu opravdu mluvit nedá - Noční hovory s matkou, vítězný snímek Jana Němce z videosekce festivalu v Locarnu, zdobí tak zvláštní stylizace, že se dá stěží žánrově zařadit.
Někteří další filmaři, zvláště ti, kterým se materiál rozrostl pod rukama a je jim líto každého záběru, se zase schovávají pod okrasná pojmenování jako filmová báseň či dokumentární esej. Na druhé straně se jim nelze divit: jak jinak mají na sebe upozornit? Vždyť dokumenty zatím nemají přístup do filmové soutěže Český lev a televizní ceny, které mají tuhle kategorii zahrnout, se blíží teprve k nultému, zkušebnímu ročníku.
Televize tvoří vůbec zvláštní kapitolu. V komerčních stanicích se dokument objeví vzácně a pokud už tam prorazí, zpravidla jde o portrét masově známé hvězdy. Jediné spolehlivé odbytiště tedy zůstává v České televizi, jenže současně s povděkem tvůrců slyší obrazovka veřejné služby i jejich stesky.
Na to, že zasazuje rozličné látky i formy do stejných "okének" řízených minutami. Že dává přednost cyklům před jednorázovými "kousky". Že takzvané spotřebitelské dokumenty, dejme tomu o cestování nebo o zdraví, které mají diváci raději než "velké umění", zjednodušují vkus publika i filmařské řemeslo. Leckdy ale naopak sami autoři jménu dokumentu ubližují, když vydávají za dokument kdejakou tuctovou publicistiku: dvě tři "mluvící hlavy", pár fotografií z alba, obraz dnešní krajiny, tklivá hudba, komentář ... Ale to nestačí.
Paradoxem dokumentů zůstává, že z role popelek vystupují na královský trůn jen tehdy, když se něco děje. Možná smutným, leč příznačným příkladem jsou současné události datované od útoku na Ameriku 11. září. Rázem totiž zrodily strmý vzestup nabídky i poptávky: mezinárodní televizní trhy jsou zaplaveny dokumenty o islámu, terorismu či etnografii. Z ležáků se přes noc staly hity, z menšinové podívané atraktivní pořady pro hlavní vysílací časy.
Jestli platí úsloví, že všechno zlé je i k něčemu dobré, dokumentaristé by se mohli vrátit k podstatě své profese, tedy od her na eseje, na umění pro umění, k autorskému svědectví.
