Ten je k vidění i s celou řadou hudebních projektů, píše hudební články a recenze, studuje vysokou školu a zároveň pracuje jako učitel. Štěpán Kordík zkrátka dokazuje, že při správné organizaci času se toho dá stihnout opravdu hodně.
Místní fanoušci už na vaši kapelu Steven's narazili. Jaké však byly vaše hudební začátky, kdy vás napadlo, že byste chtěl být muzikant?
Na to si vzpomínám naprosto přesně. V dětství jsem se účastnil masopustního průvodu v naší obci a strašně se mi líbilo, jak tam hráli pánové na kytaru. Krátce na to mi táta koupil CD kytaristy Joea Bonamassy. Začal jsem tedy sám zkoušet hrát. První píseň, co jsem uměl na dědovu starou kytaru, byla Old Time Rock’n’roll od Boba Segera.
Poměrně rychle jsem se prokousal rockovou klasikou, trochu i jazzem a muzika se stala nedílnou součástí mého života. Poté jsme s Honzou Řehákem založili první kapelu. Zkoušeli jsme v zahradní boudě na mizernou aparaturu, ale mělo to něco do sebe. Z prvních koncertujících kapel bych připomněl Funky Monx a revival Red Hot Chilli Peppers.
Můžete popsat vznik kapely Steven’s a zatím největší úspěch?
Se Steven’s jsme vylezli na světlo v roce 2021 prvním singlem. Vzniku předcházelo období covidu, během kterého jsem začal psát písničky. Původně jsem chtěl mít sólo projekt. Tato myšlenka ovšem rychle přerostla v plnohodnotnou bluesrockovou kapelu, hlavně díky skvělým spoluhráčům.
Kromě mě tvoří základ Steven’s Honza Řehák, Honza Donz a Miki Kopecký. Poté jsme na koncerty přibrali vokalistky Kristýnou Gubišovou a moji sestřičku Majdu Kordíkovou. Na větší akce bereme dechovou sekci. Mezi největší úspěchy řadíme vítězství v soutěži Blues Aperitiv, zařazení našich skladeb do rádiových vysílání a výlety do zahraničí. Letos máme v plánu natočit a vydat druhé album.
Řada kapel vydává nahrávky pouze digitálně. Vy jste ovšem u prvního alba nabídli i fyzický nosič. Myslíte, že CD a LP mají stále opodstatnění?
Spoustu lidí si i dnes rádo koupí fyzický nosič. Ať už jako suvenýr z koncertu, nebo proto, že fyzický nosič má nejlepší dostupnou kvalitu zvuku. Se Steven’s jsme se rozhodli vydat vinyl. Máme k deskám vztah a mít nahrávku kapely na elpíčku je krásný pocit. Doba gramofonů se do jisté míry vrací, za což jsme rádi.
Debutové album zaznamenalo pozitivní ohlasy. Jak vzniká druhé? A kdy bude k mání?
Pozitivní ohlasy nás velmi těší. Zároveň ale víme, kde máme mezery, a budeme se snažit, abychom je na příštím albu vychytali. Druhé album točíme na několika místech. Bicí byly nasnímány ve studiu Svárov. Další nástroje se nahrají ve studiu Cyber Baobab Miroslava Chyšky. Ten má na starost mix, master a koprodukci. Zbylou část zvládneme nahrát u mě doma. Pokud všechno klapne, bude nahrávka k mání na podzim.
Řada začínajících kapel získá úspěch, ale pak se rychle rozpadne. Máte recept, jak se tohoto nebezpečí vyvarovat?
Jedna věc je umět hrát, ale myslím, že důležitější je přístup jednotlivce. Zdravá pokora a vytrvalost jsou zásadní. Pokud je v kapele jeden tahoun a ostatní věří jeho úsudku, je šance na setrvání na scéně vysoká. U nás si navíc velmi vážím toho, že jsme v kapele kamarádi, co spolu rádi tráví čas.
Jak hodnotíte podmínky pro mladé kapely? Daří se dostat Steven’s mezi lidi?
Počáteční záležitosti, jako je zkušebna, základní kapitál a třeba studio, to si do jisté míry musí kapela zařídit sama. Zájem o mladé kapely je, jen se musí dostat ke správným lidem. My jsme si díky zmiňovanému vítězství v soutěži zahráli v různých městech po republice a nabídky na hraní se začaly nabalovat. Na některých místech chodí lidé rádi objevovat muziku i naslepo, což je skvělé.
Už jste koncertovali v Polsku. Máte v plánu jezdit do zahraničí více?
Pokaždé, když jsme vyjeli za hranice, tak to stálo za to. Poláci i Němci jsou vděčné publikum a vždy nás srdečně přivítali. Dovedu si představit, že po vydání druhé desky s manažerem naplánujeme sérii koncertů v zahraničí. Tím, že hrajeme bluesrock a texty máme v angličtině, je pro zahraniční promotéry snazší nás někam dramaturgicky zařadit.
Hrajete bluesrock, ne rádiový pop. Je to pro vás komplikace, nebo výhoda?
Nepodléháme mantinelům současné populární hudby a naše cílovka je užší skupina lidí. Zato se ale většinou jedná o náročnější posluchače, kteří umí ocenit hudbu v nejširším slova smyslu. Populární trh je přesycený a bluesrock poslouchá méně lidí. Na druhou stranu je větší šance, že nás díky tomu objeví. Takže je to vlastně výhoda. Navíc síla bluesrocku je věčná.
Kromě Steven’s hrajete i v dalších projektech. Můžete některé zmínit?
Už dlouho hraji v bluesovém duu Crossroad Bros se zpěvákem Ricardem Delfinem. Dále vystupuji v duu Jazzpresso se skvělou zpěvačkou Emou Novákovou. Oboje mě baví. Z ostatních kapel zmíním například KVeen, David Kraus band a loni jsme po letech ukončili působení skupiny Funky Monx.
Z názvu KVeen usuzuji, že koncertujete s repertoárem kapely Queen. Jak nápad vznikl? Inspiroval vás film Bohemian Rhapsody?
Za KVeeny může doslova úspěch filmu. Díky němu jsem pronikl do jejich tvorby a ze srandy jsem zmínil, že bych si písničky chtěl zkusit zahrát. Na to se nabalilo několik muzikantů a už to bylo. S KVeen nás to baví, ale nechceme hrát moc často, aby nám repertoár nezevšedněl.
Spolupracujete také se známými hudebníky. Mohl byste některé zmínit?
Ve studiu jsem spolupracoval s Terezou Kerndlovou, jednou jsem zaskočil i v její kapele. V létě jsem zaskočil také v kapele Davida Krause. To byla skvělá zkušenost, a možná toho s ním bude více. Hrál jsem i v Karlovarském symfonickém orchestru, když se realizoval projekt s DJ a hostovala Tonya Graves. Byla plná energie a na setkání s ní rád vzpomínám.
Štěpán Kordík věk: 25 let bydliště: Pila u Karlových Varů hudebník, učitel na ZUŠ a ZŠ, student pedagogické fakulty záliby: hudba, cestování, příroda, rekreačně sport |
Nejsou vám cizí ani vystoupení na plesech. Baví vás tato stránka muziky? Chtějí návštěvníci i novější repertoár? Jaká píseň na plese nesmí chybět?
S dobrou partou mě baví hrát v podstatě cokoliv, a tu my na plesech máme. Repertoár se rozšiřuje o moderní písně, ale staré dobré odrhovačky jsou pořád v kurzu. Na správném plese nesmí chybět Sladké mámení. (smích)
Píšete i hudební články a recenze. Jak jste se k tomu dostal?
Na Facebooku jsem narazil na status známého, který je vydavatelem hudebního magazínu Headliner, že zrovna shání redaktory. Jelikož se mě dlouho držela myšlenka, že bych chtěl psát hudebně zaměřené články, tak jsem se ozval. Baví mě, že objevuji muziku, ke které bych se normálně nedostal.
Kromě kytary ovládáte několik dalších hudebních nástrojů. Jaké to jsou?
Primárně se považuji za kytaristu a je to také nástroj, se kterým jsem se zatím dostal nejdál. Od kytary to není daleko k baskytaře. Chvíli jsem na ni i hrál v kapele. Občas hraji na bicí. Učil jsem se s naším bubeníkem Honzou, když začínal. Na fakultě máme povinný klavír a jsem za to rád, sám bych se k němu asi nedokopal.
V deváté třídě jsem začal hrát na saxofon, inspirovala mě k tomu hlavně rock’n’rollová sóla. Na ten si občas zahraji na plesech. Poslední dobou se věnuji i foukací harmonice. V blues má široké uplatnění a nechybí ani na koncertech Steven’s. Největší výzvou je ale stále zpěv. Umět alespoň základy na více nástrojů se hodí hlavně při skládání a aranžování písní.
Zmínil jste klavír na fakultě. Jaký obor studujete? Není to společně s hudbou a zaměstnáním chaos?
Studuji pedagogickou fakultu v Plzni a letos bych měl končit. Blázinec to je, hlavně v pololetí a na konci roku. Ale když sem tam vyjde volná neděle, tak se to dá.
V civilním životě jste učitel. Ve které škole pracujete?
Učím pátým rokem na karlovarské Základní umělecké škole Antonína Dvořáka a prvním rokem na Základní škole jazyků Karlovy Vary, zde primárně matematiku. Moc mě to baví. Mám pro své žáky pochopení a snažím se jim vše vysvětlit co nejjednodušeji.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Když člověk plánuje, Bůh se směje. Radši neplánuji. Pokud bude v mojí budoucnosti nadále přítomna láska a hudba, budu šťastný.
