Těsně nad ránem (2:45) slyším neznámý silný rachot a dunění. Řev vrtulníků přelétávajících nízko nad městem. Dunivý hukot dopravních letadel nad lesem směrem na Olšová Vrata. Na Západní ulici u Dolního nádraží vidím šňůry světel. Dívám se z okna paneláku a rozpoznávám tanky, obrněné transportéry, nákladní auta. Kolona za kolonou.
Vybíhám z bytu polooblečený, otupělý, nechápající s dosud nepoznaným strachem. U silnice je už hlouček lidí. Jeden z tanků zastavuje. Ptáme se, co jsou zač. Odpověď důstojníka je strohá: "Něznájem, prikaz, kontrarevolucija."
Už asi chápeme a jsme ohromeni. Nechce se mi tomu věřit, strach opět útočí. Mám sevřený žaludek. Další lidé vybíhají z domovů, rozespalí, bledí, tiší a udivení. Vracím se do bytu a telefonuji mamince. Také nic nechápe a myslí si, že si dělám nějaký špatný žert. Nevím, co mám dělat dál. Rozhlas ještě mlčí.
Takhle to asi vypadalo po Mnichovu, říkám si
Teprve ve 4:30 hodin se z rozhlasu po drátě ozývá něco jako: "Včera od 23 hodin začalo obsazování naší republiky vojsky SSSR, NDR, BLR, PLR a MLR. Obrana našich hranic je nemožná. Žádáme obyvatele, aby vojskům nekladi odpor."
V hlavě mi běží …tak takhle to asi vypadalo po Mnichovu.
Vybíhám znovu ven. Beru si fotoaparát Flexaret. Lidí je na ulicích stále víc a víc. Už pomalu chápou, že je to pravda, že to není zlý sen.
Karlovy Vary jsou přecpané tanky, transportéry a auty. Na vozovkách i chodnících leží rozjeté a zdeformované popelnice, lavičky, konstrukce stánků, vyrvané obrubníky, vytrhaný asfalt.
Všude řev motorů, štiplavý dým. Zmatek, chaos.
Na nákladních automobilech bledí, vytřeštění, špinaví a zapáchající vojáci. Uniformy upnuté ke krku, všichni mají jakoby o několik čísel větší přilby. Rusové!
Vojáci nic nechápou
Lidé se staví proti nim, proti tankům a obrněným transportérům. Kolony nemohou projet dále. Lidé mluví jeden přes druhého, křičí, nadávají, plivají na vojáky i techniku. Píší na tanky i transportéry křídou: Vrazi! Okupanti! Job tvoju mať! Iditě damoj! Brežněv - Hitler.
Vojáci nechápou. A zase mi hlavou běží otázky. Ti vojáci, to jsou představitelé národa, který nám celou dobu měl být vzorem ? Důstojníci se snaží vysvětlovat. Je to řeč fanatiků. Důstojník, s kterým mluvím, je lékař, ale hovoří jazykem bolševického komisaře či politruka z 50. let. Nad zastavenou kolonou nízko přelétávají bojové vrtulníky. Letecké kanony namířené kolmo dolů do ulic. Lidé ještě nechápou, jaké nebezpečí jim hrozí. Nemohou. Nechtějí. Vidím skupinku, která zastavila transportér, strhla náhradní kanystry s benzinem, polila plachty na zádi a zapálila je.
Ještě nestřílejí. Ještě ne. Vojáci seskakují, část se staví do polokruhu, odjišťuje samopaly a míří do davu. Druhá část vojáků hasí oheň kabáty.
Improvizovanou barikádu tank hladce přejel
Před hlavní poštou stojí improvizovaná barikáda. Tank hravě projíždí. Kusy plechů a třísky z laviček létají vzduchem. Vojáci se rozlézají po městě. Výzbroj, jako by očekávali tuhý odpor. Kulomety, bezzákluzová děla, tarasnice.
Mnoho lidí pláče. I chlapi. Je mi také do breku. Koušu se do rtů, ale slzy samy stékají po tvářích. Je to ze vzteku, tomu šílenému divadlu nelze zabránit.
Dělám jeden snímek za druhým. V Jaltské ulici před pojišťovnou si vybírám tvář vojína se samopalem. Stisknu spoušť, ale voják to zpozoroval, prodere se davem, vrazí mi hlaveň kalašnikova do břicha a z jeho tváře mongolského nájezdníka nečiší nic dobrého. "Tys fašist," drtí mezi zlatými zuby.
Dveře do pojišťovny se otvírají, já vklouznu dovnitř a dav lidí mne schová. Třesu se strachy a čekám, až se vše posune dál. Před poštou projíždějí tanky a devastují vše, co jim stojí v cestě.
Ve městě mizí vše, co připomíná SSSR. I pomník sovětského vojína u pošty. Je svalen, rozbit. Vidím, jak jeho hlavu hází skupinka lidí do řeky Teplé.
Smysl to nemá, ale co v tuto chvíli má smysl?
