Před domovem pro seniory stojí sanita a nákladní automobil hasičů. Opodál blokuje silnici vůz strážníků. „Snad tam znovu nehoří?“ ptají se lidé v narážce na nedávný požár, zvědavě se zastavují a čekají, co bude.
Kdepak, to se jen tamní klienti stěhují do nově zrekonstruovaného domova na Skalce. A přeje jim i počasí, v pondělí se na Cheb od časného rána směje sluníčko. Stejné úsměvy na všechny strany rozdávají zaměstnanci domova, hasiči, záchranáři a strážníci, kteří se na stěhování podílejí.
„Jde to výborně,“ shodují se hasiči, kteří nosí ze schodů do připraveného auta krabice, do nichž si obyvatelé domova sbalili svůj majetek. „Kolikrát jsem šel nahoru? Ani nevím. Zatím je stále co nosit,“ směje se jeden z mužů, kteří protentokrát zásahové uniformy vyměnili za běžný pracovní oděv. To aby lidé, kteří mnohdy zažili druhou světovou válku nebo nedávný požár, zbytečně netrpěli úzkostí či nepropadali panice.
„Všechno klape nad očekávání dobře. Klienti jsou v pohodě, v klidu. Hasiči i záchranka perfektně spolupracují. My nyní budeme mít celé úterý na to, abychom klienty s novým domovem seznámili,“ chválí manažerka domova Skalka Vendula Jüptnerová dosavadní průběh akce.
A trpělivě odpovídá na otázky nových obyvatel domova. Jedna z klientek ji zastavuje přímo na chodbě před svým pokojem. Zajímá ji, kdy na Skalku dorazí všechny krabice. „Mám tam spoustu svých věcí, bojím se, aby se neztratily,“ svěřuje se. Po několikerém ujištění, že hasiči všechny balíky co nevidět rozvezou až do pokojů, se odchází dívat na televizi.
To osmaosmdesátiletá Vlasta Landštoflová se v novém domově uvelebila v pohodlném ušáku, pustila si televizi a cvrkotem na chodbě se nenechá rušit. „Zatím nemohu říct, jestli se mi tu líbí. Jsem tu pár minut. Pokoj je malinký, v Dragounské jsem měla větší,“ rozhlíží se kolem.
Také velikost skříní jí radost nedělá. „Koukám, že tu je jen jedna vysoká skříň. To se mi sem toho moc nevejde. Víte, co mám věcí? Osm balíků,“ odpovídá pečovatelce, která ji ujišťuje, že jí přijde vše do skříně pečlivě vyskládat. A pokud by se něco skutečně nevešlo, slibuje, že se poohlédne po další skříňce.
Sousední pokoj patří dvaaosmdesátileté Margitě Potzlové, za kterou denně chodí její manžel Jiří. „Právě jsme o tom mluvili. Ženu jako ležícího pacienta přepravovala sanitka. Byla teple oblečená, převoz i všechno ostatní bych ocenil na jedničku,“ oznamuje třiaosmdesátiletý Jiří Potzl, který domov Skalka i jeho okolí zná.
Byl si to tu prohlédnout na podzim, kdy se začal přesun klientů připravovat. Podle jeho mínění je pokojík pro jednoho člověka dostatečný. „Já myslím, že by se sem vešla i druhá postel. Třeba je to přichystané pro mne,“ vtipkuje a hladí ruku své ženě, o kterou se doma sám staral tři roky. „Když jsem si ale zlomil nohu, už to nebylo možné. Žena byla na Amice a poté v Dragounské. Tady se mi to zdá nejlepší. Záleží samozřejmě na personálu, ale slyšel jsem, že ošetřovatelky jsou tu taky bezvadné. Přijdou sem i z Dragounské, což je dobře, protože ty už klienty dobře znají,“ usmívá se.
Pomáhá i psycholog. Hlavně vysvětluje, co se děje
Pomoci v případě potřeby je připraven také psycholog Jakub Onder. Ten zde podle svých slov působí hlavně preventivně. Dosud žádné problémy v souvislosti s přesunem nezaznamenal ani neřešil. „Především lidem vysvětlujeme, co se děje, a ujišťujeme se, zda jim nic nechybí. Vše je ze strany kraje velmi dobře naplánované a zorganizované. Klienti jsou na přesun připraveni, personál ví, co má dělat, nejsou žádné zmatky,“ chválí nasazení všech, kteří se na stěhování podílejí.
Jak řekl, akce je náročná zejména s ohledem na věk klientů. „Každý potřebuje nějaký čas, aby tu novou situaci vstřebal, aby ji začlenil do svého života,“ vysvětluje.
Celkem se má z Dragounské přestěhovat devětapadesát lidí. Prvních patnáct už je v novém. Další čeká stěhování ve středu, v pátek a v pondělí.
