Záchytku spravuje Zdravotnická záchranná služba Karlovarského kraje. Její ředitel Jiří Smetana říká: „Je to černý Petr, který nám zůstal v ruce.“
Jak dlouho záchranka záchytku provozujete?
Na základě zřizovací listiny od roku 1994.
Je složité zajistit její fungování?
Personál se na záchytku zrovna nehrne. Prostory máme v budově sokolovské záchranky. Byla tady zřízená zřejmě i proto, že právě zde jsou prostory vhodné pro tuto službu. Personálně zde funguje zdravotní sestra a zřízenec, kteří se většinou rekrutují z našich zaměstnanců. Někteří členové personálu jsou pak i z nemocnic. Speciální lékař pro potřeby záchytky tam není, slouží ten, který je ten den na záchrance.
Předpokládám, že urgentní zásah u pacienta má přednost před řešením opilého člověka.
Samozřejmě. Je to řešené tak, že když je lékař na výjezdu, policie s opilcem počká. Dostaví se v okamžiku, kdy se uvolní. Zkoušeli jsme domluvit se na spolupráci se sokolovskou nemocnicí, ale tam mají, stejně jako v ostatních zdravotnických zařízeních, svých starostí dost. Když se na to podíváme ze širšího hlediska, záchytka už dnes neplní funkci, kterou měla mít původně. Když na začátku padesátých let vznikla v Praze U Apolináře první, základní myšlenkou bylo podchycení chronického opilce a další práce s nimi po psychiatrické stránce. Lékaři je měli ze závislosti vyvést, případně je nasměrovat k odvykací kúře a podobně. Nevím, jaká úspěšnost tehdy byla. Dnes na záchytku přijdou dva typy lidí. Někteří přijdou, dá se říct omylem, možná i jednou za život. Pro takové není nocleh na záchytce akcí, kterou by se chtěli chlubit. To se může stát každému. S těmito klienty nejsou problémy. Omluví se, zaplatí a tím to končí.
Takových lidí ale bude asi minimum, že?
Paradoxně v tomto případě platí něco jako Paretovo pravidlo. Chronických klientů záchytky je ve skutečnosti méně než těch, kteří se tam dostanou nárazově. Ale jsou tam tak často, že to vypadá, že tvoří většinu klientů. Máme tady například muže, který má na svém kontě jenom za loňský rok přes 200 pobytů na záchytce. A tady bych se znovu vrátil k té původní myšlence, že by podobné chroniky měl lékař podchytit. Jenomže dnes to funguje tak, že žádná navazující péče není. Takže pokud není domluvené, že si pro pacienta po vystřízlivění přijede policie, která případ dál řeší, stává se, že za tři až čtyři hodiny ho tam máme zpátky. Anebo druhý den.
Užší provázanost záchytky s psychiatrií je jedním z požadavků sokolovské radnice. Myslíte si, že by to bylo ku prospěchu věci, nebo jde slovy krajského radního Jana Bureše spíš o sociální než psychiatrické případy?
Na to se těžko odpoví jednoduše. Existuje skupina lidí, kteří jsou na začátku cesty k závislosti. To jsou ti, kteří by se ještě nějak podchytit dali. Z pohledu medicíny by to smysl mělo, protože by se možná podařilo jejich osud ještě nějak zvrátit. U chroniků, kteří na záchytku chodí už léta, se ale asi nedá předpokládat, že by u nich psychiatrická péče měla nějaký efekt. Je to už, obávám se, jejich životní styl a chybí vůle jej nějak měnit. Přesunout záchytku do Ostrova, kde by nějaká návazná psychiatrická péče byla, by tak z medicínského hlediska smysl mělo. Pro určitou poměrně úzkou skupinu jedinců. Nedá se ale předpokládat, že by se ty letité chroniky podařilo podchytit a že by problém vymizel. Jen by se přesunul jinam.
Kolik lidí vloni prošlo záchytkou?
Měli jsme 817 záchytů. Tedy přibližně dva až tři denně. Samozřejmě jsou dny volnější i takové, kdy je provoz větší.
Kolik vás stojí provoz záchytky?
Když to vezmu za loňský rok, tak celkové náklady byly 7,7 milionu. Výnosy byly necelé tři miliony. Jediným příjmem je to, co lidé zaplatí. Pojišťovny, ačkoliv je záchytka vedená jako zdravotnické zařízení, pobyt neproplácí. Takže za loňský rok byla ztráta 4,8 milionu. Z minulých let pak máme další více než dva miliony ztráty.
Platební kázeň klientů záchytky tedy asi nebude excelentní.
Jak už vyplývá z těchto čísel, o kázni se mluvit nedá. U chroniků se už nedá mluvit ani o nekázni. Těm je všechno jedno. Přežívají ze dne na den, nelze se s nimi tedy domluvit už vůbec na ničem. Není nic, co bychom si na nich mohli vzít. Když někdo má jen sám sebe, to co má na sobě a alkohol v krvi…
Zmínil jste, že na záchytce jsou období klidnější i náročnější. Máte vypozorováno, kdy je zde větší frmol?
Třeba o víkendech po výplatě, respektive po výplatě sociálních dávek. No a pak v rámci různých svátků, jako je Václava, Silvestr, Velikonoce a podobně. Anebo po nejrůznějších akcích v regionu, jako je například filmový festival.
Když už zmiňujete festival, kolik klientů tvoří lidé žijící mimo region?
Takovou statistiku nevedeme. Pro nás to nemá žádný praktický význam.
A když to vztáhneme regionálně?
Jsou to samozřejmě lidé hlavně z větších aglomerací. V případě Karlových Varů a Sokolova tomu nahrává blízkost zařízení. Cheb a třeba Mariánské Lázně jsou trochu dál, je tedy větší snaha vyřešit případy na místě, než je převážet na záchytku.
Dokázal byste si představit, že by se záchytka přestěhovala?
Copak o to, já bych byl rád, kdyby se přestěhovala a dostal ji do správy někdo jiný. (smích) Model, kdy záchytku spravuje záchranka, je v republice spíš výjimkou. Je to trochu černý Petr. A taky noční můra pro lidi z města, kam by se měla přestěhovat.
A co postavit novou záchytku někde uprostřed polí?
I tento návrh už padl. Možná by to vyřešilo kumulaci lidí v konkrétní aglomeraci, ale otázka je, kde to místo vybrat. Narážíme ale i na praktický problém: kdo tam bude pracovat. Zdravotnického personálu je celkově v regionu málo. Nemáme obsazené kapacity v nemocnicích a na záchrance, nedovedu si tak představit, že do tohoto stavu postavíme další zařízení.
Dát provozování záchytky do rukou soukromníků by podle vás nešlo?
Tu myšlenku už jsem zaznamenal. Nedovedu si představit, jak by to soukromník uchopil. Je to prodělečný podnik závislý na dotacích z kraje. Soukromník nebude mít zájem o to, aby byl dotovaný tak, aby byl výsledek na nule.
Máte osobně nějakou vizi toho, jak by mohla záchytka fungovat do budoucna?
To je těžká otázka. Dovedl bych si představit zavést určité restrikce ve společnosti či částečnou prohibici tak, jak je tomu v severských státech. Otázka je, nakolik by to v Čechách fungovalo. Určitě by to vyvolalo bouře podobně jako omezení kouření. Co se týká záchytek jako takových, stálo by za to, aby navazovaly na psychiatrickou péči. Prostě vytvořit zařízení, které by poskytovalo komplexní služby.
A co zrušit záchytky úplně?
Co by to vyřešilo? Parta „recidivistů“ zůstane. Když je pak policisté či záchranáři budou sbírat po ulicích, začnou je pod různými záminkami vozit do nemocnic. A už vidím, jak tam na to všichni budou s nadšením čekat.
