V jakém stavu záchrannou službu přebíráte?
Myslím si, že pan doktor Sýkora postavil záchranku za těch šest let na nohy. Dnes se tu dělá naprosto standardní medicína, problémy, které řešíme, trápí záchranné služby celorepublikově. Za působení pana Sýkory dostala záchranka dokonce certifikaci kvality, což je, myslím, potvrzení, že je všechno tak, jak by mělo být.
Jiří Smetana
|
Před jeho nástupem měla záchranka dost problémů, on sám nastupoval jako třetí ředitel v průběhu jednoho roku. Situace už je tedy stabilizovaná?
Řekl bych, že ano a doufám, že se nám podaří tu stabilitu a kvalitu udržet. Teď jsme spíš v období, kdy musíme reagovat na změny, které jdou zvenku – úbytek lékařů nebo vývoj IT. V naší vnitřní struktuře ale není nic zásadního, co bychom teď museli řešit.
Ve výběrovém řízení jste musel představit svou koncepci pro další fungování záchranky. Můžete ji shrnout?
V koncepci bylo několik bodů, kde hodlám navázat na pana Sýkoru. To jsou zejména provozní záležitosti jako obměna vozového parku, obměna přístrojové techniky nebo péče o nemovitosti. Z větších změn bych vypíchnul tři oblasti. Řešíme vylepšení IT, tuto techniku je třeba pravidelně obměňovat a rozvíjet, takže s IT oddělením řešíme například rozvoj navigačního systému, navíc nás čeká audit, kdy budeme řešit to, jestli tu probíhá manipulace s daty a jejich archivace v souladu s legislativou.
Co další oblasti?
Dlouhodobě se tu diskutuje letecká záchranná služba pro Karlovarský kraj. Závisí to spíš na rozhodnutí ve vyšších patrech politiky, z mojí pozice ale můžu přidat odborné argumenty, proč by tu letecká záchranka měla být. Nám by to pomohlo v tom, že žijeme v řídce osídleném kraji s velkými dojezdovými vzdálenostmi, nejbližší traumacentrum je v Plzni. Z druhé strany to naráží na finance. Jeden výjezd pozemní záchranky vyjde na šest až osm tisíc korun, letecké ale až 120 tisíc. Třetí oblast jsou otázky personální. Nedostatek lékařů nás trápí celorepublikově, ale tady v pohraničí je situace vlivem odlivu obyvatel vyhrocená. V současnosti máme na celý kraj ve službě pět lékařských vozů a 19 vozů rychlé zdravotnické pomoci (RZP). Průměrný věk lékařů je 57 let a řešíme nedostatečnou generační obměnu. V nejbližších pěti deseti letech nám budou odcházet lékaři do penze a nepřicházejí mladší kolegové. Je možné, že nás čeká redukce z pěti lékařů na tři, tedy systém jeden lékař na okres.
Blížíme se tedy k takzvanému paramedickému systému, tedy záchranek bez lékařů?
Když se vrátím do historie, tak v 90. letech jezdily jen velké sanitky, takzvané RLP vozy, kde byla tříčlenná posádka – lékař, zdravotní sestra a řidič se zdravotním kurzem. Prohlubující se nedostatek lékařů se vyřešil tím, že se přešlo na takzvaný rendez-vous systém, kdy máme malou sanitku s lékařem a záchranářem a velkou sanitku se zdravotnickým záchranářem a řidičem se záchranářským kurzem. Jádro záchranky dnes tvoří právě záchranáři. V drtivé většině k pacientům přijedou oni, pokryjí 80 až 85 procent výjezdů. Velká sanitka si může tu menší zavolat, lékař pacienta ošetří na místě a může se rozhodnout, jestli bude pacienta doprovázet až do nemocnice, nebo tam záchranáře pošle samotné a nahlásí, že už je opět volný. Současný poměr je jeden lékař ku sedmi až devíti záchranářům, a dál se bude měnit v jejich „prospěch“. Čistě paramedický systém existuje v řadě států, například ve Skandinávii nebo anglosaských zemích. Záchranka tam jezdí bez lékařů, kteří pacienta vidí až na urgentních příjmech v nemocnici. My tady zatím máme spíše franko-německý systém, ale k paramedickému se blížíme. Není však třeba se obávat, systém je ověřený a bezpečný.
Mladé lékaře urgentní medicína neláká?
Mohl by to být lákavý obor, někteří lékaři však mají obavy vyrazit do terénu, protože tam nemohou nic přehodit na kolegu, na rozhodování jsou sami. Pohraničí navíc není atraktivní poloha, větší „zásobení“ mladými lékaři mají ve větších městech a zejména tam, kde jsou fakultní nemocnice. S ředitelkou karlovarské nemocnice - paní inženýrkou Samákovou - se nám už podařilo domluvit, že by se sem mladé lékaře podařilo dostat spíš v případě, pokud by nemocnice měla akreditaci pro vzdělávání v urgentní medicíně. Pak bychom zkusili udělat nábor přímo na fakultkách v Plzni, Ústí či Praze s tím, že by lékaři měli možnost si projít celou přípravu u nás v kraji až k atestaci. Pro mediky může být tenhle obor atraktivní v tom, že se tu dostanou rychleji do praxe, vyzkouší si spoustu věcí.
Jak je na tom karlovarská záchranka s financováním?
Příspěvky od pojišťoven tvoří do čtyřiceti procent našich příjmů, zbytek jde z rozpočtu kraje. Financování je vyrovnané. S krajem máme domluvenou pravidelnou obnovu vozového parku, každý rok se kupuje pět velkých RZP vozů a jedna malá sanitka. Částka, která se daří uspořit, je kvůli zvýšení platů nižší než dříve, ale myslím si, že v tomhle směru žádný problém nemáme.
Vy jste se do Karlovarského kraje přestěhoval z Mělníku. Je něco, co jste si s sebou přivezl a rád byste to zavedl i tady?
Mým velkým koníčkem je kromě medicíny vyučování, svého času jsem učil i na záchranářské škole v Čelákovicích, v Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze jsem připravoval lékaře k atestacím. Vytvořil jsem si takovou představu vzdělávacího centra, kterou si v hlavě nesu už roky, a věřím, že tady se mi ji podaří zrealizovat. Jinak jsem si ale ze Středočeského kraje přinesl hlavně hodně zkušeností z provozu, samotná medicína, organizace i mentalita lidí v oboru je strašně podobná.
Budete mít jako ředitel možnost se někdy do provozu vrátit?
Zatím jsem si nechal tři služby v měsíci, tak uvidíme, jestli to bude zvládnutelné.
