„Byl jsem v Africe už docela dlouho, což je poměrně neobvyklé. Tehdy jsem vlastní ambice příliš neřešil. Chtěl jsem dělat, co mě baví, a myslím, že mám to štěstí, že celý život se prací vlastně bavím. A to je veliká věc. Dost si na tom zakládám a rád bych, aby to tak i pokračovalo,“ říká šéf jednoho z nejstarších orchestrů na světě, tedy Karlovarského symfonického orchestru (KSO).
Jak jste se o výběrovém řízení na ředitele KSO dozvěděl?
Když jsem zvažoval, že bych z Afriky odešel, někdo mi zavolal, že karlovarský orchestr hledá ředitele a zda se nechci přihlásit od výběrového řízení. Po jedné utajené návštěvě jsem nabyl přesvědčení, že by to mohlo mít smysl. V celém regionu je v tomto ohledu spousta práce a jsem přesvědčen, že naše práce tu má význam. Možná více než jinde, například v Praze, kde je kvalitní kultury více.
Co jste v Africe dělal?
Rozvoj. Když jsem přišel z Bruselu a zvažoval, co dál, přišla tato nabídka. Začínal jsem v Zambii, tam jsem byl dva roky. Především šlo o dodávky nemocničního vybavení. Po dvou letech jsem se přestěhoval do Ugandy, kde je velká nemocnice, školy a tak dále. Takzvaná rozvojová spolupráce.
Jak na vás po vašem příchodu orchestr působil?
Na mě nikdy nepůsobil špatně. A vlastně dodnes dobře nechápu, kde byl problém. Řekl bych, že v komunikaci. Nicméně dnes je orchestr v klidu, byť možná křehkém, a může se věnovat své práci. Myslím, že již je i relativně dobře postaven personálně, i když upřímně řečeno, Karlovy Vary obecně nejsou zrovna místem, kam se lidé hrnou. To platí i o muzikantech. Bylo hrozně těžké orchestr postavit. Ale společnými silami šéfdirigenta, členů orchestru a managementu se to daří. Já tento orchestr považuji za krásný. Kvalitou hraní, ale i lidsky a v neposlední řadě i tím, že se na něj dobře dívá.
KSO je spojený s řadou velkých osobností, například šéfdirigentem Janem Kučerou a dalšími, chybí mu přesto nějací hráči?
Hráči budou vždy chybět. Vždy se dá zlepšovat kvalita orchestru tímto směrem. Samozřejmě ještě máme pár neobsazených míst, na která bereme takzvané výpomoci, ale řekl bych, že je to už podstatně lepší. Všichni dirigenti, kteří sem přicházejí, bývají překvapeni kvalitou orchestru a možná ještě více jeho entuziazmem a flexibilitou, což je nesmírně důležité. Myslím, že se tak dají překonat i některé repertoárové výzvy, které si před sebe rádi stavíme. Je to právě díky nasazení muzikantů některé věci dělat a hnát je dopředu. Samozřejmě role šéfdirigenta Kučery je zde neoddiskutovatelná.
Petr Polívka
|
Na co hráče lákáte?
Platy už jsou dnes na takové úrovni, kdy si myslím, že se za ně nemusíme úplně stydět, a není mi již hanba podívat se hráčům do očí tak, jako když jsem do Karlových Varů přišel. Není to žádná moje zásluha, vyplývá to ze zákona. Samozřejmě zdaleka nejsme na ideální úrovni, především však s osobními příplatky a odměnami. Pokoušíme se ale najít i další benefity. Mají například výhodné tarify na telefony, stravenky a tak dále. Již několik let se pokoušíme, aby ve Východní ulici vznikly jakési startovací byty. Ty by hráčům sloužily třeba rok, než si seženou něco jiného.
Čím se hráč zdejšího symfonického orchestru živí, pokud pomineme jeho angažmá v KSO?
Orchestr je tady obrovskou intelektuální silou a ano, většina těch muzikantů ještě vyučuje. Nejenom tady, ale po celém kraji, a to je něco, co bychom měli i nadále podporovat. Ano, podstatná role hráčů je ve školství a já to nehodlám měnit.
KSO je specifický i tím, že nemá svoji domovskou scénu. Potřebuje ji?
Naprosto nepochybně. To je zcela zásadní problém. Dnes máme domovskou bázi v Lázních III. Ale ty jsou v soukromých rukou a my jsme v nich vlastně věcným břemenem. A chápu i majitele, že koncem roku 2022 bude chtít, abychom odešli. V tom okamžiku jsme na ulici. Karlovy Vary i orchestr sál potřebují. Zatím ale dokážeme existovat, protože máme bázi, kde zkoušíme a na koncerty vyjíždíme do všech těch krásných varských sálů, byť jsou všechny nedokonalé. Zázemí je téměř vždy pekelné, ale bez báze, kterou jsou dnes Lázně III, nedokážeme fungovat. Sice to řešíme, ale trochu pomalu.
V současné době existuje vize, že by Karlovy Vary vestavěly sál do Císařských lázní, tedy Lázní I. Souhlasíte s tím?
Souhlasíme s tím. O Lázních I uvažujeme minimálně proto, co je to za dům, a že ve spojení s orchestrem by se mohly stát skutečnou výkladní skříní Karlových Varů. Bylo by to skvělé, ale je otázkou, zda je to technicky proveditelné. Opět jsme tak trochu v okamžiku nula, kdy se řeší, zda je ta vestavba vůbec možná. Nicméně dnes máme hlavního architekta města, pana Petra Kroppa, který kvůli vestavbě angažoval velmi renomovaného architekta Petra Hájka, a už existuje i návrh. Je relativně jednoduchý a nepoškodil by žádným způsobem budovu. Navíc myslím, že by to byla jedinečná a velmi zajímavá realizace, a posloužilo by to cíli. Nicméně také se domnívám, že souběžně bychom měli uvažovat o tom, jakým způsobem otázku koncertního sálu ve Varech definitivně vyřešit. Stávající sály mají bohužel nedostatky, ať akustické, nebo nabízejí nevyhovující zázemí, ale především jsou všechny v soukromých rukou. Kromě Alžbětiných a Císařských lázní.
Dostávají se hráči kvůli absenci zázemí do absurdních situací, kterým se třeba sami smějí?
Někdy to už ani není k smíchu, a to se směji téměř pořád. Je to skutečně nesnadné. Například zázemí v Národním domě je skutečně nedůstojné a jsem nesmírně rád, že je tam dnes ředitelem pan Jan Žďárek, který k tomu přistupuje pragmaticky a jsme schopni se domluvit. Vstřícnost a vůle je velká, což nám opravdu pomáhá. Předtím to prakticky nebylo možné.
Takže do zkoušky či koncertu tam například zabloudí lidé?
To je asi to nejmenší a do jisté míry to musíme i chápat. Je to hotel, takže se tam ozývají z kuchyně různé věci, které slyšíte až do sálu, a někdy se jim lze těžko ubránit. Snažíme se to společně s ředitelem Žďárkem moderovat, ale je pravda, že naše návštěvníky to jistě netěší. Nerad bych o ně kvůli tomu začal přicházet. Dnes již hrajeme před zaplněnými sály a já si to jinak neumím představit.
Jak velký dosah KSO má?
Gros práce jsou abonmá, tedy základní linka několika řad standardního orchestrálního repertoáru. Velmi podstatnou součástí jsou ale i výchovné koncerty, kterými ročně projdou tisíce dětí z celého kraje, a koncerty kolonádní. Orchestr samozřejmě také vyjíždí, a to jak po kraji, tak do zahraničí. Někdy to ale naráží na naše časové možnosti.
Nicméně jeden zajímavý zahraniční projekt nyní máte.
Ano, nyní proběhl jeden z projektů a myslím, že je to skutečně významná věc. KSO odehrál dvě představení v Bayreuthu, v překrásném barokním divadle zapsaném na seznam UNESCO, a to opery syna Richarda Wagnera, Siegfrieda ke 150. výročí jeho narození. Siegfried Wagner napsal 17 oper a vypadá to, že pokud bude všechno fungovat, tak bychom je všechny měli dělat my. Doufáme, že spolupráce bude trvalá a půjde to takhle dál.
Nyní stojíte před novou sezonou. S jakými pocity do ní hledíte?
S určitým váháním a nejistotou. Možná je to logické, změnila se vláda ve městě. Nikdy to nebylo lehké, ale už tou samotnou změnou vznikla potřeba věci dělat znovu. Dříve jsem měl pocit, že je o orchestru uvažováno jako o něčem, co k městu patří, je třeba to podporovat a dále rozvíjet. Ostatně co mohou Karlovy Vary nabídnout zahraničním návštěvníkům? Jsou tady termální vody, které nám darovala příroda, krásná architektura, kterou nám postavili Němci, a orchestr. Ale nejsem si jist, zda diskuse směřují k tomu, jak orchestr posunout dál a lépe jej ve prospěch města využít, či jde jen o peníze. Chápu, že orchestr dostává vysoký příspěvek, stále je ale opravdu hluboce, hluboce podfinancovaný.
13. března 2018 |
