Před dvaceti lety stál Miloš Škorpil z Chebu v Česku u vzniku takzvaných vodičů. Tedy běžců, kterých se ostatní drží, pokud chtějí dosáhnout jimi inzerovaný čas.
Třetí ročník Mattoni 1/2 Maratonu Karlovy Vary byl Škorpilovou labutí písní. S vlaječkou na zádech s nápisem 2:30 už na vytrvalostní tratě nastupovat nebude. Ale na běhání v žádném případě zanevřít nehodlá!
„Myslím si, že dvacet let je dostatečně dlouhá doba na to, aby si člověk našel nějakou jinou cestu,“ vysvětlil své nezvratné rozhodnutí běžec.
Právě před dvěma desetiletími začal Miloš Škorpil vychovávat první české vodiče. Spočítat, kolik za svou kariéru naběhal kilometrů, není až tak složité. „Když si vezmete 15 maratonů a nějakých 20 půlmaratonů, dostanete počet kilometrů, které jsem naběhal v úloze vodiče,“ vypočetl vytrvalec.
Vodič nemůže vyhrát, svým svěřencům neuteče
Běhání Miloš Škorpil propadl už jako dítě. „Ale řízeně se mu věnuji od 11 let, kdy jsem nastoupil do atletického oddílu,“ upřesnil.
Za svou kariéru se věnoval i výchově nástupců. A jsou jich stovky. A jak rychle vlastně vodiči běhají? „Nejrychlejší čas na půlmaraton je hodina třicet, na maratonu tři třicet. Běhali jsme i 3:15, ale s vlajkou, kterou máme na zádech, je to problém,“ dopověděl Škorpil.
Touhou každého účastníka vytrvalostních závodů je pochopitelně vyhrát. A to Miloš Škorpil jako vodič nikdy nemohl. Ale to jej prý nijak nemrzí. „Spíš mi bylo líto, když jsem dostal pozvánku na nějaký závod, jehož termín kolidoval s akcí, na které jsem měl běžet jako vodič,“ řekl.
I to je podle něj jeden z důvodů, proč s vodičstvím končí. A začne běhat takříkajíc naplno. Půlmaraton dokáže zaběhnout o hodinu rychleji, než je jeho vodičský čas, tedy za hodinu a půl. A poslední maraton v Košicích uběhl za 3 hodiny 25 minut. Takže by se dalo říct, že lidé, kteří se v poli běžců spoléhají na to, že nastaví tempo, které je dovede do cíle ve stanoveném čase, jej vlastně zdržují.
„Ale takhle se to nedá brát. Jsem tu proto, abych jim pomohl rozložit si síly, jak začít běh, a aby mohli třeba v závěru ještě stupňovat tempo. A to mě naplňuje,“ ohradil se Miloš Škorpil proti takové definici.
To, že by svým svěřencům někdy utekl, jej prý ani ve snu nenapadlo. Při závodech to je něco jiného. „Manželka se mě vždycky ptá, jak poběžím. A já vždy odpovídám, že na pohodu. A když se mě ptá po závodech, říkám jí, že tam zase byla nějaká bedna,“ se smíchem řekl Škorpil.
Pro dobrou věc chce oběhnout všechny české kraje
Svůj další sportovní život ovšem nespojuje pouze se závoděním. Na příští rok připravuje se svou běžeckou školou projekt Běhání po Česku. Za dva roky chce se svými svěřenci oběhnout všechny české kraje. „Účelem akce je vybrat na dobročinné účely milion korun a rozpohybovat 100 tisíc lidí,“ vysvětlil Miloš Škorpil.
Maratonská trať, která měří 42 kilometrů, je pro většinu lidí něčím nepředstavitelným. Ne ale pro Miloše Škorpila. Ten ve své kariéře v závodním tempu zvládl podstatně větší porce kilometrů. Tou největší byl závod z Atén do Sparty, který měří 246 kilometrů. Limit pro jejich zdolání je 36 hodin, chebský vytrvalec to zvládl za 33 hodin.
„Při vlastní, tedy nezávodní akci, kdy jsem běžel z Hodonína do Aše, to bylo 500 kilometrů. Trvalo mi to 76 hodin,“ představil své rekordy běžec.
V Karlových Varech, kde se loučil s kariérou vodiče, se Miloš Škorpil představil v nepřehlédnutelném úboru. Na trať totiž vyrazil ve skotském kiltu.
„Ke Skotsku mám asi takový vztah, že mám rád skotskou a líbí se mi film Statečné srdce. Ale mám kamaráda, který kilty šije. A tak jsem se rozhodl trojici posledních závodů, tedy dva v Praze a zde v Karlových Varech - zaběhnout právě v tradičním skotském úboru. Aspoň mě lidi nepřehlédnou,“ dodal vytrvalec.
