Byla první nefalšovanou osobností americké country music, která v osmdesátých letech nejen koncertovala v zemích východního bloku, ale v roce 1983 dokonce natočila album se zpěvákem ze země hluboko za železnou oponou. To album se jmenovalo Anka Chřestýš a Poslední kovboj.
Společný hudební projekt countrymana Michala Tučného a Anky Chřestýš, jak jí v tehdejším Československu okamžitě začali říkat, byl v letech teprve pomalu povolující normalizace doslova zjevením.
Nebyl však planou exhibicí ani pomíjivým výstřelkem. Annie se vrací. „Je pro mě velmi důležité, že teď mohu být tady v tomto ‚saloonu‘, v Česku a jíst zde českou klobásu,“ prohlásila Rattlesnake Annie v rozhovoru pro MF DNES poté, co v country hospodě El Paso v Dolní Cerekvi odehrála devadesátiminutový akustický koncert.
Žena s ostře řezanými rysy, jejíž tvář však neopouští šibalský úsměv. Žena, jejíž praprababička pocházela z kmene Cherokee a která svou přezdívku získala proto, že se nebála chřestýšů a bránila jejich zabíjení. S jedinou výjimkou.
Vaše pověstná náušnice - kůstky z konce chřestýšího ocasu - je stále původní od počátků vaší kariéry?
Ano, ano! (smích) Je to originál. Mám na tu náušnici takovou krabičku. Beru si ji jen ve chvílích, kdy koncertuji, nikdy jen jako doplněk třeba ke kabátu. Tento pozůstatek hada pochází z mého domova. Měli jsme velký pozemek u domu a děti tam tehdy pozvaly osmnáct svých kamarádů na kempování. Udělaly si stany ze zeleného chvojí. Najednou začalo zapadat sluníčko a odkudsi vylezl ten obrovský had. Normálně jsme hady nezabíjeli, protože jsou důležitou součástí přírody. Nikdy vás nezraní, pokud na ně například nešlápnete. Já jsem ale věděla, že pro děti je ten had nebezpečný. Usekli jsme mu hlavu a pohřbili ji. Pak jsme mu stáhli kůži, hada nasekali a uvařili. Chutnal skvěle. Tu kůži i ocas chřestýše stále máme - od toho roku 1974.
Kolikrát už jste vyprávěla tento příběh?
To popravdě nevím, nepamatuji si. Ale těší mě, že to stále někoho zajímá. (smích)
Jak se přihodilo, že americká country hvězda koncertuje zde v malé hospůdce v Dolní Cerekvi pro několik desítek lidí?
Komunikuji s pořadatelem koncertu a majitelem tohoto „saloonu“ Pavlem Kujalem. Dopisujeme si od jeho čtrnácti let, což bylo někdy v roce 1983. Pak jsme se občas setkali a o několik let později jsme se stali přáteli i na internetovém Facebooku. Psali jsme si také o tom, že bych sem do Dolní Cerekve mohla přijet koncertovat. To se také loni stalo, když jsem dorazila na první koncert. I nyní jsem tuto příležitost opravdu ráda přijala. Z Pavla jsem měla velice dobrý pocit, je schopný organizátor. Tím byla celá má cesta sem už daleko jednodušší.
Přesto: nemáte problém koncertovat pro tak malé komorní publikum? Bylo zde devadesát lidí.
Jsem stará žena, už jsem si vydělala své peníze. Pokud nebudu finančně v minusu, tak sem mohu přijet. Jsem v takovém věku, že si ráda užívám života, nechci mít žádné problémy se špatnou aparaturou, se spoustou umělců. Ráda komunikuju s publikem bezprostředně, tváří v tvář. To je to, co plánuji dělat po zbytek svého života. A zda mi nevadí malé publikum? Já často hraji v malých divadlech, kterým se říká blackbox. Umím hrát pro 500 lidí bez aparatury.
Také zde v Cerekvi jste vystupovala bez mikrofonu a zesilovače, jenom s kytarou.
Myslím, že lidé jsou hladoví po čistém přírodním zvuku. Kolem je tolik elektroniky, tolik bubnů a rámusu. A já se dnes cítím po tomto koncertě po umělecké stránce skutečně velice uspokojená, jsem tímto večerem naplněná.
Jaké jsou vaše nejnovější hudební aktivity?
Nejhlavnější trh je pro mne Japonsko, hned po České republice. Udělala jsem tam tři alba pro Sony. Jsem první americkou country zpěvačkou a skladatelkou, která přímo podepisuje své kontrakty s Japonskem. Od začátku mé kariéry jsem chtěla jezdit po světě, vidět spoustu různých lidí, natáčela jsem a koncertovala na všech kontinentech kromě Oceánie. Proto jsem teď vytvořila album International Fusion Project, které jsme natáčeli v deseti zemích světa. Vznikalo například v Indii, Číně, Maroku i v České republice. Sedm let mi trvalo to album vytvořit. To byl můj velký hudební cíl.
Co pro vás Česko vůbec znamená?
Opravdu miluji Českou republiku, české obecenstvo a zdejší lidi. Mají v sobě cosi velmi specifického, mají originální svébytný vztah k hudbě. Jeden z nejdůležitějších důvodů, proč jsem se setkala s Pavlem, bylo, že v tomto máme stejnou vizi. Díky tomu teď mohu být v Česku a jíst zde českou klobásu. (smích) To je pro mě opravdu velmi důležité.
Rattlesnake AnnieAmerická zpěvačka a skladatelka se narodila 26. prosince 1941 na bavlníkové a tabákové farmě v Puryearu v Tennessee. Rodným jménem je Rosan Gallimore. Její otec byl zpěvák country a blues. Jako první americká country zpěvačka vystupovala v zemích východního bloku. Objevila se například v někdejší východoněmecké televizi a v roce 1982 koncertovala i v pražské Lucerně. Sedm let mi trvalo to album vytvořit. To byl můj velký hudební cíl. |
Kam míříte na další koncert?
Odtud jedu koncertovat do Brna, potom do Plzně. Ale už za sedm dní mám koncert v Nashvillu. A potom v Japonsku. V Mexiku pak soukromě pracuji pro Charitu a zpívám španělsky na podporu aktivit Červeného kříže a národa Mayů.
Co říkáte na pozoruhodnou skutečnost, že country hudba v Česku tak zdomácněla, ačkoli tady není doma?
V české lidové hudbě je něco, co má podobnou rytmiku a styl jako americký bluegrass. Hudba, která je nyní v Americe, tam přišla v minulosti z celého světa, hodně z Evropy. Ostatně ve Spojených státech žije velká komunita Čechů. Hudba koluje tam a zase zpátky. Já znám například jednoho Číňana, který skvěle hraje irskou hudbu. Je velmi obtížné najít ty kořeny.
Do povědomí českých posluchačů jste výrazně vstoupila díky své spolupráci s Michalem Tučným. Vzpomenete si ještě, jaké bylo vaše první setkání?
Výborné, krásné. Prošli jsme skrz mysteriozní dveře na pražském letišti. (smích) Tam stál Michal s kyticí, byla tam i jeho žena a jeho malá děvčata. Usmívali se. Byla to láska na první pohled. Šli jsme k nim do bytu, smáli se a plánovali. Zdeněk Rytíř (známý textař, skladatel a hudebník – pozn. red.) uměl dobře anglicky, to nám tehdy moc pomohlo.
