I když Lucie Dokulilová během studijní praxe zjistila, že kvůli vadě sluchu by hlučné třídě plné rozjívených školáků vědomosti předávala jen těžko, našla si jiný způsob, jak se vysněnému oboru věnovat. Druhým rokem vede kurzy českého znakového jazyka ve žďárské Knihovně Matěje Josefa Sychry. Jejím cílem je nejen naučit žáky jazyk samotný, ale také jim ukázat, jak správně komunikovat s nedoslýchavými a neslyšícími.
V učení chce pokračovat i po mateřské dovolené – ráda by pracovala jako vychovatelka v družině nebo se věnovala dětem v kroužcích, třeba takovým, jež jsou spojeny s vařením.
Lucie Dokulilová
|
Nedoslýchavostí trpíte od dětství. Bylo těžké si vzhledem k tomuto handicapu vybrat studijní obor, jemuž se budete věnovat?
Jelikož mě baví vaření i pečení, zvolila jsem žďárskou Střední školu gastronomickou Adolpha Kolpinga, obor Kuchař. Výuční list mám tedy odtud, potom jsem si ještě dodělávala dvouletou nástavbu ukončenou maturitou. Ale až později, v praxi jsem zjistila, že práce v kuchyni pro člověka se sluchadly ideální není. Přece jen během vaření je vždy plno ruchu, běží různé spotřebiče, digestoř, všude je spousta páry, shonu a do toho jde jedna objednávka za druhou… Je to velký stres.
Vy jste si však pro praxi v kuchyni nasadila laťku celkem vysoko, že?
To je pravda. Zkusila jsem napsat do vyhlášené olomoucké restaurace Entrée, kde je šéfkuchařem Přemek Forejt. Poslala jsem tam životopis a oni mě vybrali.
Jak dlouhou jste tam pracovala?
Strávila jsem tam tři měsíce. Bylo to velmi náročné, každý den se jednalo o více než dvanáctihodinové směny. Člověk si ale během této doby vyzkoušel opravdu vše – od amuse bouche (velmi malý předkrm – pozn. red.) až po dezerty a různé sekty. Podílela jsem se na přípravě předkrmů, masa, ryb i sladkého.
Zajímavou zkušeností byla i otevřená kuchyně, kde se člověk musí chovat trochu jinak, když je hostům na očích. Je třeba si dát pozor na třískání nádobím i slušnou mluvu. V Entrée navíc není pouze vyhlášená luxusní restaurace, ale i druhá kuchyně. Tam se dělají česká jídla, připravují rauty, snídaně a to vše opravdu ve velkém.
Omezoval vás tam nějak váš sluchový handicap?
Občas jsem samozřejmě musela říct, že jsem neslyšela, a poprosit, zda by mi to mohli zopakovat. Neměla jsem ale pocit, že by to ostatním vadilo, zaměstnanci byli rádi za každou pomocnou ruku. Měla jsem také štěstí na skvělou partu lidí. Byl to ryze mužský kolektiv a kolegové mi vždy rádi pomohli, poradili, vyšli vstříc. Užili jsme si i hodně legrace a při práci mi nad hlavou létali motýli. Díky této stáži jsem se ale rozhodla dál pokračovat jinou cestou…
Takže vám vaření zůstalo jen jako koníček?
Vaření a pečení mě pořád moc baví. Na zakázku občas dělám různé rauty nebo bankety. V nabídce mám třeba cheesecaky, chlebíčky, saláty, špízy… Studium tohoto oboru pro mě tedy určitě význam mělo.
Vy jste však maturitou neskončila a pokračovala na vysoké škole. Jak se dá vůbec se sluchovým omezením zvládat studium?
Ve škole byla výhoda, že jsem mohla používat didaktické pomůcky. Velkou pomocí byl i mikrofon, který měl vyučující na krku, a mně šel zvuk přímo do sluchadel. Některé přednášky jsem si zase mohla nahrávat na diktafon a pouštět si je zpětně. Tam už to ale bylo horší, jelikož zvuk rušily různé hlasy, šumy a zvuky z okolí. Dnešní doba nabízí naštěstí plno vychytávek, které nedoslýchavým či neslyšícím hodně usnadňují život.
Jaké třeba ještě?
Lze používat například smyčku na telefon – zvuk z telefonu se přenáší přímo do sluchadel. Místo klasického budíku vás mohou budit vibrace. I to jsou věci, co dnes považujeme za samozřejmé, ale dřív k dispozici nebyly. A základ jsou samozřejmě kvalitní sluchadla, o něž je třeba i pravidelně pečovat – čistit je, měnit baterie, mít je správně nastavená od odborníků.
Máte malé dítě, takže si asi sluchadla na noc vypínat nemůžete, že?
To teď opravdu nemohu. Ale mám v plánu pořídit si vysílač signálu, který dokáže snímat pláč dítěte a vyslat pak signál přijímačům v okolí. I to je další vychytávka dnešní doby.
Když se vrátíme k vašim vysokoškolským studiím – proč jste se rozhodla zrovna pro pedagogické zaměření?
Já jsem vždy chtěla vyučovat druhé. A dle toho jsem volila i obor. Po maturitě jsem byla přijata na Univerzitu Palackého v Olomouci na Učitelství praktického vyučování a odborného výcviku. Po bakaláři jsem navázala magisterským studiem – Řízení volnočasových aktivit. Během praxe jsem totiž zjistila, že můj handicap mi neumožňuje učit větší množství dětí naráz, jako je tomu třeba ve třídě plné překřikujících se školáků. Menší skupiny mi vyhovují mnohem více. I proto mé kurzy znakového jazyka mají do deseti účastníků.
Kdy jste se vůbec se znakovým jazykem seznámila? A proč jste se do jeho učení pustila?
Je pravda, že díky své mamince umím odezírat ze rtů a mám také samozřejmě sluchadla. Postupem času ale zjišťuji, že se mi sluch stále zhoršuje a přicházím o něj – nyní mám již hraniční hluchotu, takže používání znakového jazyka mi přijde jako vhodná cesta. A příznačně jsem se s ním blíže seznámila na místě, kde dnes vyučuji. Během střední školy jsem začala navštěvovat kurzy ve žďárské knihovně, vedla je tu Adéla Hudcová. Docházela jsem na ně čtyři roky a potom pokračovala ještě v dalším kurzu během studia v Olomouci, kde je pořádala tamní unie neslyšících.
Jak výuka probíhala?
Bylo to hodně zajímavé. Kurzy byly totiž vedeny přímo neslyšícími a neměli jsme možnost tlumočníka, takže člověku chvíli trvalo, než pochopil, co nám lektoři vysvětlují. Místy to vytvářelo i vtipné situace, takže na to vzpomínám moc ráda. Občas se tam objevili i účastníci, kteří měli kochleární implantát (zařízení, jehož účelem je nahradit lidský sluch – pozn. red.) nebo také nosili sluchadla. Mnozí ale normálně slyšeli.
A jak je to v kurzech, jež vedete v knihovně? Kdo na ně chodí?
Zatím jsem tam nikoho neslyšícího ani nedoslýchavého neměla. Jsou to lidé, kteří se učí znakový jazyk buď jen tak pro zajímavost, nebo pro něj mají využití v práci. Uplatnit jej mohou například asistenti pedagoga či sociální pracovníci. Ale do budoucna máme v plánu neslyšící na kurz pozvat.
Málokdo také ví, že i v rámci českého znakového jazyka je řada nářečních odlišností. Jiné znaky mohou být pro určitá slova na Moravě, jiné v Čechách.
Lucie Dokuliloválektorka znakové řeči
Jak to ve vašich kurzech chodí? Jakou látkou začínáte?
Začátečníci se v úvodu učí takzvanou obouruční abecedu, kdy každé písmeno má svůj vlastní znak, který v podstatě kopíruje tvar písmene. Potom probíráme znaky pro základní pozdravy, rodinu, barvy, lidské tělo a podobně. Snahou je co nejvíce rozšířit slovní zásobu, aby šly tvořit věty. V kurzu pokročilých už se pak věnujeme konverzaci, pouštíme si pohádky, videa a nově jsme se učili ve znakovém jazyce i písničky. Žáci si samozřejmě vše zapisují do poznámek a na začátku hodiny máme vždy opakování.
Každé slovo má svůj znak?
Některá ne – například různé názvy či jména. Tato slova lze ale vyhláskovat právě zmíněnou obouruční abecedou. Málokdo také ví, že i v rámci českého znakového jazyka je řada nářečních odlišností. Jiné znaky mohou být pro určitá slova na Moravě, jiné v Čechách.
Co vše se zvládnou lidé v deseti lekcích naučit?
Je až neuvěřitelné, jak se za tu dobu účastníci posunou, kolik jsou schopni se naučit znaků. Mají opravdu skvělou vizuální paměť. A pro mě je to i zpětná vazba, abych věděla, jak učím. Kurz ale beru i jako poslání. Nejde jen o nové znaky, ale snažím se předávat lidem také informace o tom, jak správně mluvit s nedoslýchavými. Lidé na to občas zapomínají, nebo tato pravidla ani neznají.
I já patřím mezi ně. Můžete tedy zmínit alespoň pár pravidel?
Například neotáčet se k nedoslýchavým zády. Ideální je být k nim čelem, aby zvuk nešel někde mimo. Důležitá je i vzdálenost když jste od sebe na 30 centimetrů, je to v pořádku, pokud ale odstoupíte ještě o metr, už se tím ztěžuje možnost odezírání, a i kvalita zvuku je horší. Dost také pomůže, když lidé mluví srozumitelně, hezky artikulují. A máte-li pocit, že vám neslyšící nerozuměl, je dobré ho na to upozornit – nabídnout, že mu vše zopakujete. My totiž máme občas tendenci zakrývat, že jsme nerozuměli, a přejít to.
Brýle a úplné ticho prosím, chceme slyšet chřestící míček |
Vzděláváte se ve znakovém jazyce i dál? Jak si lze v tomto oboru rozšiřovat znalosti?
Přihlásila jsem se do online kurzu mezinárodního znakového systému, který je v angličtině. Vede je neslyšící lektor s rodilými mluvčími, takže je to velmi náročné. Chvíli jsem dokonce uvažovala, zda se neodhlásím. Ale pak jsem si řekla, že když jsou lektoři na vyšší úrovni než já, tak mi to alespoň něco dá. I pro nás nedoslýchavé je totiž angličtina vlastně druhý jazyk, který používáme – ať již v cizině, nebo v České republice.
Co v kurzu probíráte?
Věnujeme se tématům, jako je třeba cestování, zvířata, umění či znakový jazyk obecně. V tomto systému se navíc používá nikoliv obouruční, ale jednoruční abeceda, již využívají neslyšící ze všech koutů světa. Na jednu stranu je škoda, že znaky nejsou pro všechny jazyky stejné, ale je to vlastně logické. Každý jazyk je spojen s určitou komunitou, která je svým způsobem uzavřená, a má tedy i vlastní znakový systém, gramatiku.
Mohla byste se stát tlumočnicí znakového jazyka?
To kvůli mé vadě sluchu bohužel nejde. Je potřeba opravdu vše správně slyšet, aby to člověk mohl dobře překládat. Mám ale kamarádku, která se tomuto oboru věnuje. Na kurzu nás navštívila a popsala nám, jak jeho studium probíhá.
Máte malého syna, učíte už znakový jazyk i jeho?
Syna vyučuji. Má z toho legraci a rád také sleduje, jak máma „znakuje“ s jinými lidmi.
